Janusova tvář německé energetiky

Mnoho občanů proklíná obnovitelné zdroje, které, ač produkují mnohem čistší energii než fosilní paliva, jsou dotovány. Jak to vypadá s podporou fosilních zdrojů, které emitují oxid uhličitý, oxidy dusíku a prachové částice?

Na konci minulého roku  odsouhlasila Komise EU  plán ukončit dotace  do uhlí do konce roku 2025. Jsou tyto dotace v souladu  s eklatantním ničením klimatu, přírody i našich životů?  

V Evropské Unii v tuto chvíli pracuje více než 300 uhelných elektráren; nejvíce jsou na uhlí závislé Polsko, Německo, Bulharsko, Česká republika a Rumunsko. Samotné Německo a Polsko jsou společně odpovědné za 51% těžby uhlí v EU a 54% evropských emisí z uhlí.  Jejich provoz ovšem není z ekonomického hlediska žádné terno. Přes polovinu evropských uhelných elektráren má negativní cash flow a tento podíl se do konce roku 2030 zvýší na 97%.

Podle Climate Analytics EU by se emisní plán, kompatibilní s pařížskou dohodou k roku 2050 ve výrobě elektřiny z uhlí překročil o 85%, pokud všechny stávající uhelné elektrárny  pokračovaly v provozu až do konce své životnosti. Pokud budou v příštích letech postaveny v současné době vyhlášené a plánované závody, toto číslo se zvýší téměř na 100%.

Aby EU dodržela svůj uhlíkový závazek, musí členské státy nejprve ukončit plány na další výrobu elektřiny z uhlí a začít s aktivním uzavíráním stávajících jednotek.  Do roku 2020 je třeba odstavit 25% současných uhelných elektráren, do roku 2025 72%, před úplným odstavením do roku 2030.

Po dlouhé diskuzi přeložila německá komise pro uhlí své doporučení spolkové vládě. Podle tohoto návrhu by měla v roce 2030 pracovat téměř polovina a teprve v roce 2038 by měla být odstavena poslední uhelná elektrárna. To co tisk oslavuje jako průlomový okamžik klimatické ochrany, ve skutečnosti ale znamená, že Spolková republika zůstane vzdálena svým závazkům z pařížské klimatické konference. Přesto, že se jedná o návrh, který by byl před několika lety zcela nemyslitelný, nelze klimatickou krizi odvrátit polovičatým řešením. Lze předpokládat, že německá vláda bude vystavena široké vlně protestů.

S výjimkou Španělska  se Evropa dělí na dvě části, na východní a na západní,  na země, které jsou schopny  respektovat klimatické ohrožení a na ty, které nejsou. Jako první v roce 2022 se chtějí uhlí zbavit Francie a Švédsko, pak následuje Anglie, Itálie a Rakousko (2025) a v roce 2030 pak Finsko, Holandsko a Portugalsko.

Německý plán je opožděný - svět by měl dekarbonizovat do 11 let. I když se Německo  staví zdánlivě vstřícně a chce zavřít jádro v roce 2022 a uhlí o téměř po dvaceti  letech, je tento krok v České republice nedostižným ekologickým snem.  Do roku 2030 by mělo mít Německo 65% elektřiny z obnovitelných zdrojů a Rakousko 100% (Burgenland této hranice dosáhl již v polovině roku 2013 a  Dolní Rakousko v roce 2015).

Česká republika produkuje něco málo přes 13% elektřiny z OZE a tento mizivý podíl má být podle ministerského plánu v principu zachován až do roku 2030. Jak bude naše země prosperovat v obklíčení obnovitelnou  energií? Zůstaneme fosilně jaderným elementem, svorně s většinou svých Visegrádských  kolegů? Budeme vyvážet do obnovitelně pokročilých zemí „levnou“ jadernou elektřinu, když nebude foukat a svítit? Budou ji chtít?

A nebo se raději  zaměří na dovoz větrné elektřiny z Francie (jeden z největších větrných potenciálů v Evropě) nebo  Španělska, či období s málem větru a slunce - je jich opravdu minimálně, jak může každý nahlédnout z energetických statistik Frauenhoferova institutu   - pokryjí akumulovanou elektřinou z baterií či synteticky vyrobeného metanu (P2G)? Baterie předbíhají dobu, němečtí výzkumníci nedávno představili trakční sodno-niklovou baterii , jejíž investiční  náročnost bude pod hranicí 100 euro/kWh, kterážto cena se předpokládala až za asi 15 let.

Je nepochopitelné, ačkoliv se dobře ví o působení skleníkových plynů z fosilních paliv na atmosféru a zemské klima, většina vyspělých zemí přímo i nepřímo, finančně i rozpočtově, podporuje těžbu a zpracování fosilních energetických zdrojů. Jednou z mála předností, lze-li toto slovo v tomto kontextu použít, je německá otevřenost. Německo je jednou z mála zemí v regionu EU, která předkládá transparentně své subvence  do fosilních paliv. Dotace podporují výrobu a spotřebu paliv s vysokým obsahem uhlíku, jako je uhlí, ropa a plyn. Tyto finanční investice ovšem zásadně poškozují  výrobu a spotřebu větrné, solární a geotermální energie.  Mezi lety 2014 a 2016 poskytlo Německo fiskální podporu ve výši 33,3 miliardy EUR a veřejné finance ve výši 2,4 miliardy EUR ročně.

V podpoře fosilní energie ovšem není Německo osamělým jezdcem. Nedávné hodnocení zjistilo, že vlády G20  vynaložily každoročně 444 miliard dolarů na podporu fosilních paliv, z čehož na vlastní  těžbu připadalo prostřednictvím vnitrostátních dotací  70 miliard dolarů, prostřednictvím investic do státních podniků ve výši 286 miliard dolarů  a prostřednictvím podpory z veřejných financí 88 miliard dolarů. Všechny tyto dotace do fosilní energie G 20 jsou téměř čtyřikrát vyšší než celosvětové dotace do obnovitelných zdrojů energie ve výši 121 miliard dolarů.

IEA odhaduje dotace na fosilní paliva pro koncové uživateli nebo pro vstupy na výrobu elektřiny v roce 2017 na více než 300 miliard dolarů, což je vyšší než odhad v roce 2016, který činil 270 miliard USD. Berou-li se v potaz neoprávněné náklady vzniklé poškozováním zdraví (např. respirační onemocnění a ztráta biodiverzity), jsou podle MMF dotace do fosilních paliv mnohem vyšší.  V roce 2015 činily 5,3 bilionu dolarů – nebo-li  10 milionů dolarů za minutu - většina z nich ve formě  externích nákladů. 

Je stěží pochopitelné, že se státy pravidelně setkávají na monstrózních světových setkáních, kde si  jejich zástupci paradoxně blahopřejí k dosaženým výsledkům, ale ve skutečnosti emise skleníkových plynů stále rostou o obrovské objemy.  V roce 2017 byl nárůst skleníkových plynů  (GHG) o 1,6% a v loňském roce 2,7% vyšší.

Dlouholetý poslanec  Spolkového sněmu a  nositel Alternativní Nobelovy ceny, laureát ceny Hero of Green Century -  Hermann Scheer  (1944 -2010), zakladatel  EUROSOLARU před mnoha lety navrhoval  jinou strategii - vytvořit dobrovolné sdružení států, které by se navzájem podporovaly v zavádění obnovitelné energetiky. Sdílely by projekty, odborníky, facilitovaly investice a vytvářely společné výzkumné laboratoře. Tento návrh bohužel německá vláda neakceptovala.