Hašteřivé sestry

Dokážeme smířit naši touhu po vlastnění, majetku a moci s udržením života a civilizace, jak je známe, máme na to čas, co jsme ochotni obětovat?

Narodily se v jednom domě, ale nikdo neví, která je starší. Možná jsou i dvojčata, a kdysi dávno, když byly ještě malé, panoval mezi nimi soulad. V poslední době se začínají mezi sebou škorpit. Jedna tvrdí, že se chce mít dobře hlavně dnes a nad zítřkem mávne rukou, „…co prý víme?“ Ta druhá je opatrnější a myslí na dny budoucí. A chtěla aby se přestaly hádat a našly společný jazyk, ta první se jmenuje ekonomie a ta druhá ekologie.

Ekonomie i ekologie mají společný slovesný základ: eko-, který povstává z řeckého slova oikos, v původním významu rodina, či dům. Obě slova tedy spojuje zájem a péče o základ společnosti.

Sir Nicholas Stern, akademik a hlavní ekonom Světové banky publikoval v roce 2006 pro vládu Spojeného království 700stránkovou zprávu o ekonomice změny klimatu, takzvanou Sternovu zprávu. Studie uvádí, že největším a nejrozsáhlejším selháním trhu, k jakému kdy došlo, je změna klimatu. Tato situace je současně pro ekonomiku výzvou; autor sdílí návrhy předpisů a ekologických daní za účelem minimalizace hospodářských a sociální škod. Hlavním závěrem Sternovy zprávy je, že přínosy důrazných a včasných opatření v oblasti změny klimatu výrazně převyšují náklady na nečinnost. Stern zpočátku navrhoval, že pro nápravu škod by stačilo 1 % světového HDP, ale později objem upravil na 2 %.

Od publikace Sternovy zprávy uplynulo bezmála 20 let. Stálý nárůst obsahu skleníkových plynů v zemské atmosféře i vzrůst teploty, k němuž od té doby dochází, nehledě na řadu COP mezinárodních konferencí, k naší škodě nasvědčuje, že se Sternova zpráva minula účinkem.

Ekologie jako nepřítel

Česká společnost chápe ekologii různě. Na jedné straně jsou statistiky, jak lidé vnímají důležitost zachování přírody, jak si uvědomuji klimatickou hrozbu a na straně druhé diskuse pod příspěvky, týkajícími se ekologických témat. Klimatický problém si uvědomuje velká část lidí (u nás asi 75 %), když se ale podíváme do diskusí na sociálních sítích, tak vidíme téměř bez výjimky jiný pohled. Nejenom tam se můžeme dočíst nepěkná slova na adresu ekologie. Můžeme se dozvědět, že celá ekologie je vlastně nástrojem zbídačení lidí na úkor malé skupiny, či dokonce politické spiknutí. Je zřejmé, že se jedná o odlišné skupiny lidí; statistika si vybírá reprezentativní vzorek obyvatel, zatímco do diskusí na sociálních sítích přispívá jiná, názorově konzistentní skupina.

Ekologie se zabývá vztahy živých bytostí, lidí a zvířat a jejich životním prostředím. Každý tvor potřebuje své životní prostředí a v rámci svých možností jej také přetváří. Lidské možnosti jsou ve srovnání s jinými obyvateli tohoto světa mnohem větší, což dokládá mimo jiné i antropogenní změna klimatu. Katastrofy související s klimatem se nejen ukázaly drahé pro jednotlivce, ale představují velké náklady pro národní ekonomiku, ovlivňují její HDP a jsou v rozporu se samotnou podstatou rozvoje.

Soubor ekosystémových služeb se týká především základních potřeb, jakými jsou půda, voda, vzduch a fotosyntéza a současnými a pravděpodobně ani budoucími nástroji civilizace není nenahraditelný. Tyto zdarma poskytované služby představují základní svobodu lidí na hmotné i nehmotné úrovni. Je otázkou, jak moc jsou ekologie a ekonomie nepřátelské disciplíny. Nový transdisciplinární obor ekologická ekonomie se pokouší spojit silné stránky obou disciplín s vizí udržitelné budoucnosti a s přírodním kapitálem.

Míra našeho vlivu na naše životní prostředí je extrémní. Přesně na to reagovala Pařížská konference o klimatu z roku 2015. Uzavřená smlouva vstoupila v platnost rok poté. Hlavním závazkem je omezení nárůstu teploty na 2 (1,5) °C a dosažení klimatické neutrality k roku 2050 s postupným cílem snížení emisí o 55 % k roku 2030, ve srovnání s rokem 1990. Česká republika se k této smlouvě také připojila. Postoj české veřejnosti ke splnění cílů je však z velké části negativní, 67 % nepovažuje dosažení cílů Green Dealu za reálné.

Konzervativní česká veřejnost, navyklá občas nevěřit autoritám, se obává, že se stala obětí přehnané „zelené ideologie“ a má starost ze snížení životního standardu.

Stálý růst

Soudobý koncept ekonomie vychází z potřeby stálého růstu a v důsledcích tak vede k destrukci. V biologické analogii víme, že neregulovaný růst je zhoubné bujení, rakovina, která vede k těžké nemoci a míří k záhubě svého nositele. Pomocí jednoduchého výpočtu bychom mohli dokázat, že na konečné planetě takový růst není možný, ať bychom brali konstantní přírůstek lidí nebo spotřebu jakýchkoliv surovin. Z tohoto pohledu jsou axiomaticky vnímaná ekonomická pravidla kontraproduktivní. Buď změníme zásadní pohled na ekonomii a na své hospodaření a pak budeme mít určitou šanci k dosažení rovnováhy, anebo budeme pokračovat v dosavadním trendu s nedozírnými následky na tuto civilizaci.

Bohatší část světa, do níž nepochybně patří i naše země, by měla omezit svou spotřebu o 75 až 80 %, jak uvádí ve svém podcastu emeritní profesor populační ekologie z Britské Kolumbie W.E. Rees.

Většina populace připouští změnu klimatu, stačí dívat se z okna. V nížinách sníh není, rybníky zamrzají maximálně pouze na pár dní, sníh je výjimkou. Mnozí to ale chápou jen z pohledu, že nebudou mít kde lyžovat a nepřipouštějí si závažnější následky. Naše ekonomie sdílí stejně krátkozraký pohled a není ochotna ustoupit z růstového dogmatu a najít jinou metriku hodnotící náš život a prosperitu. Růst HDP je předkládán politiky jako důkaz jejich úspěšné vlády.

Nabízí otázka, zda vůbec potřebujeme současný politický systém s politickými stranami, které se již dlouho zásadně zpronevěřují svému původnímu smyslu. Bylo by dobré vnést do společenské debaty otázku, zda jsou politické strany vůbec ještě potřebným společenským nástrojem a zda se nejedná jenom o lobbistické skupiny napojené na průmyslové zájmy a skupiny. Nebylo by přínosem opustit tato vyprázdněné schéma a hledat nová řešení, například občanská shromáždění?

Zdánlivá řešení

Dostane-li se jedinec nebo společnost do závažné situace ohrožující jejich existenci, hledají řešení. Někteří lidé ale tak, že problém popřou. Situace je analogická případu kdy se pacient od svého lékaře doví neblahou novinu, že má nevyléčitelnou chorobu, a že se jeho čas se chýlí ke konci. První reakcí takto postiženého člověka bývá, že se snaží skutečnost zapřít. To mě přece nemohlo potkat! Pravidelně cvičím, chodím na vycházky, dodržuji životosprávu, jsem desetiletí vegetariánem, pěstuji vlastní zeleninu, …

Je přirozené, že nikdo z nás nerad slyší špatné zprávy. Další cestou obrany je svalování viny na někoho jiného, zpochybňování výsledků laboratorních zkoušek, záměnu vzorků či lékařovu chybu v diagnóze. Analogie s klimatickou hrozbu je nasnadě. Oponenti, v rozporu s výsledky vědeckých studií tvrdí, že se jedná o přirozený proces, protože změny klimatu provázely náš svět celá období, ale už neuvedou, že přirozené procesy jsou mnohem pomalejší, takže poskytují čas na adaptaci. Velká část těch, co nepochopili dramatičnost klimatické změny, zamrzla právě v tomto bodě obrany.

Podle teorie se níž přišla thanatoložka (psychiatrička zabývající se smrtí) Elisabeth Kübler-Rossová je možná cesta léčení až tehdy, až pacient překlene stadium beznaděje a deprese a se situací se smíří. Možná i zde můžeme hledat analogii našeho vztahu ke klimatu.

Možnosti

Jako obvykle, jich máme více. První je cesta změny, která má šanci přinést nový pohled na široké spektrum problémů, včetně pyšného individualismu a zbytnělého materialismu, ale nebude prosta potíží při prosazování, zatímco druhá ponechává věci tak jak běží. Obě cesty se liší, ale kupodivu se střetávají v jednom bodě a tím je udržitelný způsob naší civilizace. Toho lze dosáhnout hlavně omezením spotřeby bohatého Severu, k němuž přistoupíme buď dobrovolně anebo budeme-li situací donuceni.

Argumentace klasického ekonoma by nejspíše zněla: nemůžeme snížit výkon naší ekonomiky, protože na budoucí zásahy budeme potřebovat prostředky. To zní logicky, ale následky budou stále dražší, čím déle budeme řešení odkládat.

První varianta představuje možnost svobodného výběru v tom, co a jak budeme realizovat, kdežto druhá alternativa žádný výběr nereprezentuje. Je pouze na nás, kterou zvolíme.

Je ještě jedna možnost, a tou je přísné následování naturálních principů založených na důsledné decentralizaci, přírodní analogii využívání dostupných materiálů a spolupráci. Tato varianta zůstává v rámci dostupného časového horizontu spíše teoretickou možností.