Závislost na pochvale je stravující

Droga je něco, co prostě musíte mít. Stane-li se pro vás drogou práce, zdá se vám to omluvitelné. Ale jednoho dne...

Jsem jeden příklad za všechny :

Dělám 10 let školníka na elitním pražském gymplu. A kvůli pochvale typu :

                               "Ještě, že Vás tady máme. Bez vás by nám ta škola spadla na hlavu ....",

bych se doslova rozkrájel.

*

A VŮBEC jsem neviděl (protože jsem nechtěl vidět, to je přesnější),

že jsem SÁM dovolil, že na mě druzí nakládali víc a víc a víc a já to víc, zase zvládl udělat.

Dělalo mi móóóc dobře, že jsem to zase zvládl.

A na dotazy typu :"Jak to všechno zvládáte ? a nebo "Spíte vůbec?"

jsem odpovídal osm let pořád to samé :"MĚ TO BAVÍ."

Škola byla moje manželka, milenka, přítelkyně ...

A pak mě to mnohoženství dostalo.

A když je jeden u konce svých sil, patří mu to. I mně to patřilo. Ne, nestěžuji si.

Měl jsem to plně zasloužené.

Pak přišla nemoc a ta mě vyřídila na celý měsíc tak, že jsem neměl sílu ani pořádně dýchat, natož něco dělat.

A s úzkostí jsem si říkal: "Já jim snad ani nechybím. Oni se snad beze mě obejdou .."

No hrůza. Moje ego dostávalo jednu facku za druhou ....

A zaslouženě.

Sklidil jsem všechno, co jsem zasel.

Zákony Boží prostě fungují, ať si o tom člověk myslí, co chce.

Můžete o tom psát, můžete o tom diskutovat ...

ale musíte to přijmout.

A to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.

*