Příběhy roztomilek kap. 3

Někdy máme tu úplně nejvíc nejdůležitější věc přímo před nosem a nevidíme to. Většinou se díváme  ... jinam.

Cesta do školy

a co jí poradil Petr …

Jak šlapal na kole, vracel se v myšlenkách o sedm let zpátky, kdy mu byly čtyři roky. Tenkrát měl také kamaráda skřítka, kterého viděl jen on. Byla to holčička a jmenovala se Pípa. Vzpomněl si i na to, jak si s ní hrál  a pak musel jít spát, to bylo v době, kdy ještě byli s maminkou sami dva. Tenkrát se ho také zeptala :

"Řekni mi, jak vypadá." A on odpověděl stejně, jako Alžbětka před chvílí :

"On nijak nevypadá. " Asi rok si s ním povídal a viděl ho, jako Alžbětka svoji Roztomilku  Pak přišlo období, kdy už si s ním povídat nechtěl a tento svět, který vnímají všechny malé děti, opustil kvůli mnoha zajímavostem, které chtěl prozkoumat sám. A když se ho pak maminka ptala, co dělá , nechtěl už o něm mluvit. Říkal: „Pípa tu není, Pípa vypadla z okna a zabila se nebo Pípu sežral žralok.“

 Toto malé zamyšlení ho zastihlo v pokoji, když se chystal do školy. Znovu se mu vybavila myšlenka :

" Co za tím vším je ?" Když jeli za sebou na kole do školy, bylo zpočátku ticho. První se ptát nechtěl, aby to nevypadalo, že ho to zajímá a taky proto, že věděl, že to jeho sestřička nevydrží a začne povídat sama.

"A tebe vůbec nezajímá, co mi Roztomilka říkala?", konečně se zeptala Alžbětka.  Dal náležitě najevo svůj nezájem, protože je přece starší a také proto, že věděl, že si

Alžbětka někdy hodně vymýšlí. Ale teď to bylo jiné. Byla toho zážitku tak plná, že asi opravdu něco viděla. Vzpomněl si, jak před časem zkoušel ve škole vyprávět kamarádům o  skřítcích a o Bohu, ale pak toho nechal, protože mu dali najevo, že je to nezajímá. Hlavou se mu promítaly myšlenky :

" Tedy nevím, jak ona to dělá, ale je jak reklamní agent." Za hodinu už to ve škole věděli úplně všichni - od myší ve sklepě, přes pana školníka, kuchařky, paní uklízečku, spolužáky, pana ředitele až po posledního pavouka na půdě.

A naše Alžbětka ? Ta už se těšila na večer, až bude v postýlce, protože celý den Roztomilku hledala a volala, ale nikdo se jí neozýval ani nikoho neviděla.

     Den plynul pomalu, protože už se nemohla dočkat na pokračování povídání v posteli s Roztomilkou. Maminka se divila, že je v posteli už v sedm hodin a Alžbětka jí řekla, že je nějaká unavená.

"To určitě", přidal si k jejímu zdůvodnění Petřík, který jí moc nevěřil.

"Náhodou je to pravda, jsem doopravdy unavená a musím si jít lehnout. "  Bráška pokrčil rameny a šel do svého pokoje, aby si na chvíli ještě sedl k počítači. Měl tam báječnou hru, kterou si půjčil od kamaráda.

Alžbětka si jako obvykle natáhla nožičky, zavřela oči a soustředila se, aby Roztomilku opět uviděla. Ale jak se snažila, tak se snažila, nic neviděla. Za jejími očními víčky se jí neustále promítal celý den ve škole, ale i její rozhovor s Petrem. Bylo to tolik zážitků, že nevěděla, kdy to skončí.

Naštěstí její bráška tušil, že se bude v posteli soustředit, aby Roztomilku viděla a přišel jí na pomoc. Uslyšela jeho hlas u své postele a otevřela oči.

„Takto ji neuvidíš, musíš na to jinak…"

 "Tobě se to lehce řekne, tak  mi poraď, co dělám špatně?"  ptala se Petříka Alžbětka.

„To je jednoduché. Ty to děláš tak, jako když se těšíš na pohádku v televizi. Televizi máš zapnutou, ale pohádka je na jiném programu, než se díváš ty. To, co je v televizi je také zajímavé, ale pohádka to není. A ty máš obavu, abys o něco nepřišla, tak se díváš až do konce. Takže, když chceš pohádku vidět, musíš si přepnout program, kde pohádku dávají."

"A jak poznám, že je to ten správný program ?" ptala se  Alžbětka.

"No jak. Přece už víš, jak Roztomilka vypadá  - jako zlaté světýlko, které mluví. Tak si prostě přepni ten program v hlavě. A uvidíš ji. Když už víš, co máš hledat, víš, jak to vypadá, najdeš to."

Alžbětka chvíli přemýšlela a pak řekla :

„ To ale znamená, že se na Roztomilku můžu naladit i jinde, než večer v posteli ?"

"Sláva, konečně jsi to pochopila. Ta tvoje Roztomilka je přece všude. Můžeš ji vidět a slyšet i přes den, akorát si musíš dát pozor, abys kvůli ní nezapomněla na ostatní věci. Třeba, když máš něco důležitého udělat a ty chceš být zrovna v tu chvíli s ní. Pak z toho může být průšvih a nikomu to nevysvětlíš. A já si jdu lehnout, zítra jedeme za babičkou", řekl ještě Petřík a nechal Alžbětku přemýšlet v jejím pokoji samotnou..

A naše Alžbětka ? Ležela v posteli a usmívala se. Byla ráda, že cestu k Roztomilce neztratila. Sotva na ni pomyslela, známé světýlko se objevilo a zářilo tak jasně, že se jí zdálo, že už se rozednívá. Ale bylo pozdě večer a oči se jí už pomalu zavíraly. Její maminka se právě vracela domů a tak na ni zavolala:

„Ještě pusu na dobrou noc." Maminka, ta nejlepší maminka na světě, ji pohladila po vláskách, urovnala jí peřinku a Alžbětce se usínalo najednou tak lehce, jako když se pírko malého ptáčka nechává odnášet větrem daleko, předaleko.

"Dobrou noc…" bylo to poslední, co naše Alžbětka slyšela a z jejího pokoje se ozýval už jen její pravidelný dech. Na tváři jí zůstal lehký úsměv, jak se těšila na zítřejší den.