Příběhy roztomilek kap.2

Pohádky pro děti pokračují. Dříve, když ještě lidé nebyli tak závislí na technice a umělém světě,  byli nuceni si každý den  vystačit s tím, co jim příroda nabízela. Byli citlivější na podněty, které vnímají jen malé děti.

Jak se Alžbětka učila dívat… ( kapitola 2 )

Druhý den ráno se Alžbětka probudila ještě dříve, než její mamince zazvonil budík na vstávání. Otevřela oči a podívala se rychle na konec postele….,  ale Roztomilka tam nebyla. Pokrčila nos , zamyslela se a pak hlasitě zašeptala :

"Roztomilko, kde jsi? Já tě nevidím!" Jak to dořekla, uslyšela vedle sebe známý hlásek :

"Tady jsem. To je dost, že už jsi vzhůru."

"Ano, už tě vidím", řekla Alžbětka a dívala se před sebe. Přitom Roztomilka byla vzadu za ní a hrála všemi barvičkami. Světlo, které z ní vycházelo, bylo tak jasné, že skrývalo jakoukoli podobu, která by mohla Alžbětce cokoli připomínat.

Pak se jí v hlavičce objevila slova, která si převedla do své řeči :

 "Ty mě šidíš, já jsem úplně někde jinde."

 "Nešidím", odpověděla Alžbětka a nemínila ustoupit.

" Dobře, tak mi řekni, kde jsem teď", na to Roztomilka, která se přesunula nad její hlavu , takže to vypadalo, že jí září jako ozdoba ve vlasech.

"Teď se mi nechce odpovídat"., říká na to Alžbětka. "Když nechce, tak nechce", řekla Roztomilka a v příštím okamžiku byla pryč.

A tu ztrátu už Alžbětka cítila ve svém srdíčku. Uvědomila si, že má Roztomilka pravdu. Po chvíli trucování, kdy dělala jakoby nic, potichu zašeptala :

" Tak dobře, šidila jsem. Myslela jsem si, že to třeba nepoznáš.  Tak už se nezlob a pojď za mnou. Docela mi chybíš.  Nechtěla jsem jen, abys věděla, že tě nevidím. Ale ty to stejně poznáš, to je jasné. Proč tě nevidím ?" 

Chvíli bylo ticho, takže si už Alžbětka začala myslet, že  Roztomilka už nepřijde, když uslyšela slova :

" Je to proto, že se díváš jinam…Víš co, udělej to takto - zavři oči, kterými se díváš na svět kolem sebe. Ten svět tě ruší, jako když jde televize moc nahlas, maminka tě volá k večeři a ty ji neslyšíš. Nebo také tak, když se díváš   na pohádku v televizi a do pokoje svítí sluníčko. Také nic nevidíš. Musíš vstát a zatáhnout závěsy a pak je to lepší. " .

 "To jsem z toho jelen, tak co mi poradíš ? To mám jít zatáhnout závěsy, abych tě viděla ? ", zeptala se Alžbětka. 

"Ne, stačí když necháš oči zavřené a chvíli počkáš. Řekni mi co vidíš ? "

Alžbětka už poslušně zavřela obě oči a řekla : " Nevidím nic, jenom tmu."

" No vidíš !"

"Co vidím ?" .

"Říkáš, že vidíš tmu. Jak vypadá ? ". Alžbětka potřásla hlavou, oči pořád zavřené a řekla :

" Tma nijak nevypadá, tma prostě JE . Hmm… Takže ty taky nevypadáš a přitom jsi. A proč skřítci v knížkách vypadají …?", udiveně se zeptala. A Roztomilka jí odpověděla :

"Skřítkové, víly, obři a vodní děti vypadají tak, jak si je lidé vymysleli. Dali jim ve svých myšlenkách a přáních ruce, nohy, jako mají lidé.. Nechej ty oči zavřené a já tě teď naučím, jak mě vidět jinak."

"Tak jo, už se těším" , řekla na to Alžbětka  a zase se zklidnila, oči poslušně zavřela a soustředila se na tmu za  víčky.

Najednou se ozvalo :

" Prosím tě, co to tam děláš ?" Alžbětka otevřela oči a vedle ní stál její bráška Petr. Viděl svoji sestříčku, jak sedí na posteli, kolem sebe má rozloženo spoustu knížek, oči zavřené a s někým si povídá.

" Už se musíme oblékat do školy. Já chci jet dnes na kole a nemysli si, že na tebe budu zase čekat !"

Maminka ještě spala, když jí bratr vyrušil z jejího povídání s Roztomilkou. Trochu nazlobeně mu řekla :

"Škoda, že jsi tu nebyl dřív. Zrovna jsem si povídala s Roztomilkou." "Aha, už si zase něco vymýšlíš, pojď se prosím tě oblékat, ať to stihneme."

 "Já si náhodou nic nevymýšlím, všechno je to pravda. "

"No tak dobře, hlavně už pojď," honil ji bráška do oblékání. Ale přesto mu to nedalo a zeptal se :

" Ty ji fakt vidíš ?" To totiž bylo něco nového. Vypadalo to, že Alžbětka skutečně něco viděla.

"A jak vypadá ta tvoje Roztomilka? " zeptal se a snažil se tvářit, že ho to ani moc nezajímá.

" Ona nijak nevypadá, je to prostě takové malé zářivé světýlko, které povídá." A to, co mu odpověděla, mu připomnělo jeho zážitky, které měl, když byl ještě menší. 

"Vstáváme broučci", volala maminka z ložnice a její příjemný hlas jej vrátil do viditelného světa a on si uvědomil, že si ještě musí rychle nachystal věci na fotbal. Za minutku se oblékl a utíkal se přivítal se svými dvěma psy  : Taem a Lami. Svačinu do tašky a už jeli. Musí si to všechno ještě promyslet a přijít tomu na kloub. Co jen za tím vším je?"