Jak jsem se stal kamarádem anglického lorda ...

Věk neurčitý, výška asi 205 cm, váha kolem 120 kg. Ostře řezané rysy, úzká tvář, výrazné černé oči, na seznamu delegátů byl označen jako člen sněmovny lordů. Jmenoval se Ben ... třetí  a něco dlouhého předtím a za tím ... 

Já vypadal jak dřevorubec v obleku, když jde jednou za rok ke zpovědi, jen asi o hlavu menší, plnovous rozložitý do stran jak Bedřich Engels na fotkách, jen vlasy do culíku. Asi jsem jej něčím  zaujal.

Ptal se mě, odkud jsem do Karlsruhe přijel, s tak výrazným britským akcentem, který jsem do té doby znal jen z nahrávek v jazykové škole.

"I´m from Prague." , vypadlo ze mě naučeně. A pak mi s ním ta moje česká angličtina z jazykové školy šla tak nějak sama.

Jeho druhá otázka byla, proč vypadám tak smutně. A já na to, že jsem si doma zapoměl svého Nikona a že jsem se chtěl vyfotit s několika lidmi, co mě zaujali. (Chtěl jsem společnou fotku s Derekem Princem.) 

A on se začal smát a řekl : "No problem.", vytáhl z brašny nádherný fotoaparát a podává mi jej se slovy:

" It's your choice(volba je na tobě) ..." a v jeho očích jsem viděl, že to myslí vážně.

A tím začal můj veliký skutečný PROBLÉM.

Srdce mi říkalo : " Přijmi to a poděkuj" a mozek oponoval :"V žádném případě!"

No a mozek tek duel tenkrát vyhrál.

A tak se na Benově čele objevila hluboká vráska a povídá něco ve stylu, že je škoda, že neumím vůbec přijímat. 

Že cítí, že bych se rozdal, až by mi nic nezbylo, ale že přijímat rozhodně neumím.

Měl pravdu, tenhle lord ...

A tak jsem se následujících dvacet let učil přijímat. Všechno a všechny. No, po pravdě, prvních pár let mi to nešlo ani trochu. Neuměl jsem totiž rozlišovat. Chtěl jsem všechny vidět jen  jako dobré.

Ale dnes, dnes už by ze mě měl Ben radost.

Tak to prostě je.

Pěkný den všem.

A kdyby tento den byl poslední ze všech našich dní, ať stojí za to !