Osobní setkání, prožitek z doteku vizuálního, tělesného, myšlenkového a citového. Je-li nám to dopřáno, je to něco, co na wikipedii nenajdeme. To je to, co mě zajímá. Prožitek. (inspirace bloggerkou Beatou Krusic )
Nebýt článku paní B. Krusic o mesiánských Židech, ani bych si nevzpoměl, že mám
jeden OSOBNÍ ZÁŽITEK ze setkání s tímto "fenoménem".
Když mi bylo třiatřicet let, byl jsem za své protestantské názory exkomunikován z katolické církve a pan děkan (nejvyšší katolický představitel na okrese) se o letnicích dohodl s farářem místní Československé církve husitské, že se mě tak nějak ujmou, abych nezůstal bez dozoru.
Mělť jsem pověst :
"ten Slanina je nebezpečnej".
No co, mému egu to dělalo dost dobře. V té době už jsem měl malé auto, protože... no však víte.
Dnes mám smart FORTWO. Takže si nepotřebuji nic dokazovat.
Ale tenkrát mi bylo o dvacet dva let méně.
Farář ČCH byl takový potrhlý kluk, ovlivněný letničním hnutím Voda života a tak nelenil a hned mě přihlásil na celosvětové setkání mimocírkevních denominací z celého světa v Karlsruhe v Německu. Nikdy jsem tak daleko od Vysočiny nebyl.
Přijel jsem na místo pro jistotu dva dny předem. A stálo to za to.
*
Karlsruhe 1990
obrovská moderní sportovní hala, rok po trvání 3. světových her ještě zářila novotou.
V deset večer jsem poprvé zažil něco, o čem jsem jenom do té doby slyšel.
Asi tři sta lidí růžných vyznání "čistilo" myšlenkové prostředí haly a jejího okolí od materiálních požadujících vlivů. Chodil jsem mezi nimi, jak turista mezi starými šamany v Africe , kteří vzývají dobré duchy.
Ještě jsem nevěděl "wo co go".
Netuším kolik tisíc lidí ty čtyři dny v té halo bylo, ale připadal jsem tam jak Harry Potter na famfrpálovém mistrovství světa. Akorát kolem nelítal Viktor Krum.
Tam jsem viděl v činnosti osobnosti jako Ari Ben Israel, který organizoval celosvětový Exodus. V té době mu bylo 94 let. A skákal na pódiu jako opička a jeho hluboký dunivý hlas volal všechny Židy, aby se vrátili.
Měl vizi o návratů Židů do Svaté země a také ji uskutečnil.
Řekl :"Nezemřu, dokud se nevrátíte domů."
*
A nebo Derek Prince, největší vykladatel bible ve 20. století. Jeho žena, Lydia Prince, dcera z významné dánské šlechtické rodiny, odjela po studiích do Jeruzaléma. Za pár let na to její manžel Derek napsal úžasnou knihu "Setkání v Jeruzalémě". Tu by si měl přečíst každý, kdo tvrdí, že něco nejde udělat.
Dodnes si pamatuji jeho slova tenkrát v té hale :
"Nejblíže jsou srdcem Bohu ti, kterým už není, co vzít."
*
Sledoval jsem vše jak u vytržení, když najednou přišel ON.
Plavé vlasy po lopatky, dokonale zastřižený plnovous, věk asi 33. Bílý hábit s kapucí přepásaný jemným koženým splétaným řemínkem.
Kožené sandály naboso...
Celé ty čtyři dny seděl v řadě sedadlo nade mnou a celou dobu měl tvář zahalenou bílou kapucí.
Nechápal jsem proč se nedívá kolem sebe, až poslední den jsem to pochopil.
On se dívat nepotřeboval. On totiž všechno viděl. Díval se jinýma očima.
Ten poslední den, kdy všechno končilo, všichni už vstávali a pomalu odcházeli z haly,
jsem našel odvahu se otočit. V tom samém okamžiku ON zvedl svoji kápi a já se díval do těch nejhlubších očí, jaké jsem poznal.
Byly...
...tmavomodré se zlatými hvězdami. A smály se jako oči malého dítěte.
Něco mi řekl, netuším co to bylo.
Ale v tom okamžiku jsem viděl jeho očima.
Výbuch pulzujícího ohně, spalujícího v příštím okamžiku všechno, co jsem až dosud znal.
Vědomý živý pohled. Vnímal jsem každého člověka v té hale, se všemi jejich myšlenkami, se všemi jeho strachy, obavami, sny a touhami.
Bylo to jako tóny, které tvoří barvy. Živé tony jako bytosti, které se měnily. Střecha haly zmizela a já měl nad sebou všechny světy a všechny lidi.
Všechno.
A pak jsem v hlavě slyšel jedno jediné slovo v nějakém velice starém jazyce. V příštím okamžiku jsem dostal i výklad . Ten obraz byl příkaz a zněl jako obraz z ohně.
To slovo bylo: "JDI !"
A to jeho "JDI!" mi doplnilo všechny chybějící dílky do obrazů puzzle za posledních šestnáct let hledání, kdy jsem nemohl nic najít.
Ptal jsem se známého, kdo to byl a ukázal jsem na rychle odcházející postavu v bílém. Byl to Angličan, šlechtic s dlouhým jménem. Říkal jsem mu Ben. A Ben mi odpověděl :""Ŕíkají mu EL. Je to jeden z mála mesiánských Židů, kteří cestují po světě. Měl jsi veliké štěstí, že jsi s ním mluvil."
A tak jsem poprvé s někým "mluvil" v živých obrazech beze slov.
*
