Ďáblova terapie

Jednoho dne jsem přesvědčil posledního člověka, že jsem tu nikdy nebyl.  Ale mnozí  si přáli, aby to bylo jinak. A dali mi i jméno.  Proč ? Svým  strachům přece máme dávat jména. ( říkali na skupině ... )  

Nebeský Bratře můj, nic si z toho nedělej.

Ve mě už lidé také nevěří.

Jenže já na rozdíl od tebe to chtěl, to aby na mě lidé zapoměli.

Kde je Tvůj lid, ten vyvolený přede všemi ?

*****

Nikdo neví, že tu jsem, v duši, v tělo převlečen !

Bloudíš davem mrtvých lidí bez očí a bez tváří.

Nad tebou kůň je kamenný a tento nese mrtvého krále.

Pod jeho hlavou se milenci nescházejí. 

Pošli na zem  Bratře zástupy svých Andělů

a dej jim podoby zvířecí a podoby lidské.

Ať v každém městě denně davem jeden chodí …

A já, pošlu ty své,

černé.

A teď !

Koho se ti mrtví budou bát ?

Mí poskoci dva ze tří jsou tu mezi všemi !

Já je nemiluji a oni mají rádi jenom sebe.

Inu, přišel jsem si sklidit. 

Kázal jsi slepým. Kázal jsi hluchým.

Kázal jsi na hoře i v nevěstinci.

Jo a ta skvělá Hvězda ???

Té by se měli bát po zbytek svého času a oni ...

oni se na ni těší ...

A jeho bratr konečně odpověděl : 

Dokonáno JEST.

Svět je rozdělen.

Zítřek už nebude.

Skončili jste.