Nejkrásnější člověk

Den 27. Června je pro většinu lidí obyčejný, tak jako spousta jiných dní, snad jen o něco příjemnější ve světle paprsků všepronikajícího letního slunce a ve stínu nádherně zelených stromů. Samozřejmě i s příchutí porce událostí, které jsou pro někoho tak všední, jako pro jiného extrémní. Pro mne tento den bude ale vždycky výjimečný.

Je to dané především tím, že jsem před šestadvaceti lety poprvé spatřil světlo tohoto nádherného...nádherného asi není úplně šťastné adjektivum, ale řekněme s jistotou – světa. Je jasné, že jak byl tento den pro mne a mnoho dalších první, pro spoustu jiných byl poslední. Někdo odcházel mladý, někdo starý, někdo rád, mnoho nerado, jeden v okamžiku, druhý pomalu a v bolestech, někdo umíral na speciálně upravené šibenici, která člověka pomalu mučila k smrti...až dvě desítky minut...

Dnes odpoledne jsem vystoupil z metra na Vyšehradě a vydal se krásnou procházkou směrem národní památky. Cestou jsem uviděl na lavičce mladý pár, nebo řekněme spíš pár mladých lidí. Dívka se hroutila na lavičce a hoch se klátil nad ní, typické grimasy, vizáž...oba očividně pod silným vlivem heroinu. Hlavou se mi prohnal vír myšlenek, z nichž nejsilnější vypadala asi jako „...no, ještě se mi nedaří zase tak špatně...“ . Pokračoval jsem a snažil se vychutnávat si nádherné počasí a malebné okolí (dva umírající mladé lidi jsem, jak máme v oblibě my, kteří se nechceme zbláznit z reality, vytěsnil) a pomalu jsem došel až k cíli mé cesty, k Vyšehradskému hřbitovu. Upravené cestičky mě vedly mezi monumentálními a méně monumentálními pomníky slavných a méně slavných a významných předků, v pozadí scénu doplňovaly mohutné stromy a nad vším se ve své, pro kostely typické kráse a okázalosti tyčil kostel sv. Petra a Pavla. I když je to svou podstatou ponuré místo, musím jedním dechem dodat, že i krásné.

Došel jsem k místu, které jsem hledal a pohlédl na hrob, nebo přesněji řečeno kenotaf, který byl (k mé radosti) hustě pokrytý kyticemi a věnci. Položil jsem k zemi malou kytičku a zamyslel se nad člověkem, jehož odvaha, intelekt a povahové vlastnosti byly nepochybně naprosto výjimečné. Nad člověkem, který velmi trpěl a zemřel strašlivou smrtí, rukama zlých, hloupých a malých.

Po chvíli moje prvotní radost z pomníku pokrytého květinami poněkud velmi zhořkla – to když jsem začal číst nápisy na věncích a kyticích. Především příspěvky „Václav Klaus“ a „Poslanecký klub“ mi obrátily žaludek vztekem a zlostí. „Jak se opovažují?!“ „JAK-SE-OPOVAŽUJÍ?!!“ Doktorka Milada Horáková byla (a pro mne stále je a bude) majákem lidskosti v temné a nebezpečné stoce, která se s pompou sobě přirozenou nazývá civilizace. A to nejodpornější bahno, ti kteří už dávno zaprodali poslední zbytky svojí slušnosti a cti, ti, kteří už svojí podstatou jsou krutým výsměchem činům a poselství té úžasné ženy, najdou v sobě ještě tolik mála, aby se byť na tisíc kroků přiblížili k takovému místu. V myšlenkách se vracím k začátku mé procházky, pomýšlím na pár mladých nešťastníků a hlavou mi probleskne, že masakrovat se heroinem, až člověk vůbec nic nevnímá, nakonec možná není úplně špatná odpověď.

Vzdávám čest památce, jednoho člověka i všech lidí, kteří trpěli a bojovali proti zlu. Vzpomínám na Vás s úctou v mysli a s láskou v srdci.