Energetická efektivita přesměrovává peníze spotřebitelů z vysokých plateb za energii do investic do energeticky úsporných technologií. To se pochopitelně velkým hráčům v energetice nelíbí.
Evropská komise představila návrh cíle pro zvýšení energetické účinnosti. Do roku 2030 plánuje zvýšit energetickou účinnost o 30% oproti roku 2007. To je o asi 3% víc než hodnota, která tak jak tak bude nutná pro dosažení dalších dvou cílů klimaticko-energetického balíčku pro rok 2030 (snížení emisí CO2 o 40% a podíl OZE na spotřebě energií 27%).
Teplárenské sdružení reagovalo prohlášením, ve kterém mimo jiné vyjadřuje obavu ze zvýšeného zatížení spotřebitelů. Jenže když si podrobněji pročtete výsledky zmíněné dopadové studie, tak zjistíte že argumenty teplárníků jsou zavádějící. Dopady na HDP a zaměstnanost jsou sice pro porovnávané metodiky výpočtu různé, ale v průměru jsou v plusových číslech a se stoupajícím cílem stoupají. To všek jsou však jen přesné výpočty s nepřesnými čísly a předpovědmi. Co je však podle mě důležitější, jsou argumenty Ondřeje Šrámka (Knauf Insulation) který ve svém komentáři argumenty teplárníků též odmítá a uvádí dva zásadní důvody proč podporovat transfer investic od zdrojů energie k energetické efektivitě. Zkráceně:
"Za prvé, energetické úspory nesou kromě okamžitého ekonomického efektu také řadu vedlejších benefitů, které není tak snadné vyčíslit, na což sama Komise ve svých materiálech sice opakovaně upozorňuje, ale pak je v podstatě ignoruje: energetická bezpečnost (!), lokální charakter energeticky efektivních investic, podpora inovací a technologického rozvoje, tvorba pracovních míst, multiplikační efekt pro ekonomiku podporující růst, environmentální benefity (snížení globálního, ale zejména lokálního znečištění).....
Za druhé, sektor energetické efektivity je na rozdíl od energetiky přirozeně vysoce kompetitivní prostředí (stovky a tisíce firem všech velikostí od nadnárodních skupin po lokální živnostníky). Energetici si často stěžují, že legislativa podporující energetickou efektivitu „narušuje trh“, ale jaksi opomíjejí dodat, že v energetice nikdy žádný volný trh neexistoval a vždy se jednalo o prostředí vysoce regulované, protože přirozeně monopolní, či oligopolní. Tzv. „liberalizace energetiky“ a opatření jako je unbundling jsou sice žádoucí snahy tento pokřivený trh alespoň částečně narovnat, ale přes svůj název jsou to zásahy tvrdě regulační. Ekonomicky větší smysl dává spíše přesměrovat aktivitu z odvětví nekonkurenčního (energetiky) do odvětví vysoce konkurenčního (energetické efektivity).“
K tomu dodávám, že přestože jsou v státní energetické koncepci již mnoho let krásné věty o prioritě energetických úspor, realita je pak jiná. V Česku je dosud zatepleno sotva polovina panelových bytů, asi čtvrtina ostatních bytových domů a necelá pětina rodinných domů, takže lze stěží mluvit o nějakém přemrštěném tempu úsporných opatření.
Snaha tepláren brzdit tempo úspor energie není překvapivá, teplárny to nemají lehké. Technologický vývoj nabízí stále více možností, jak si zajistit teplo a teplou vodu bez závislosti na dodavateli z centrálního zdroje, zejména tepelná čerpadla, případně rychle se rozvíjející mikrokogenerace a začíná se postupně prosazovat fotovoltaický ohřev vody. Spolu s postupně prováděným zateplováním a přechodem na "pasivní" standard budov od roku 2020 bude trvale klesat spotřeba tepla. Jde o začarovaný kruh, kdy klesající odběr tepla vede k dalšímu zvyšování ceny tepla a dalšímu šetření či odpojování spotřebitelů.
Teplárenství však má pořád budoucnost, i když zajištění konkurenceschopnosti bude často vyžadovat radikální řešení - redukci či decentralizaci současných tepelných sítí, postupnou aplikaci moderních technologií (např. ORC, tepelná čerpadla, trigenerace), či třeba maximalizaci poskytování podpůrných služeb s využitím akumulačních systémů tepla. Čím dřív teplárny pochopí, že budoucnost si nezajistí stěžováním na údajně přehnané cíle Evropské unie, tím lépe pro ně i odběratele tepla.
