Turecko si vybralo na čí straně stojí

Sestřelením ruského vojenského letadla Turecko celému světu jasně ukázalo, na čí straně v boji světového společenství proti Islámského státu stojí.

Rusko bojující na straně Asada je pro něj nepřítelem daleko více, než Islámský stát, který ničí a vraždí ve jménu víry.

Ne že by to nebylo jasné již před tím. Vzpomeňme si jen na zničené město Kobani, kde turecké tanky jen mlčky přihlížely zabíjení kurdských obyvatel bojovníky Islámského státu.

Nechci zde polemizovat o tom, jestli ruské letadlo skutečně narušilo turecký vzdušný prostor nebo ne. Obě strany tvrdí něco jiného. Zcela jasné je však prohlášení Turecka bezprostředně po útoku, že bude všemi prostředky chránit své turkmenské bratry v Sýrii. Takže Turecko si osobuje právo zasahovat na území sousedního státu, Sýrie, chránit turkmenské bratry, vyzbrojovat a cvičit odpůrce legitimní syrské vlády a spojence Al-Kájdy, případně honit Kurdy po iráckých horách, ale když ruská stíhačka na 17 vteřin (pokud je to pravda) vstoupí do tureckého vzdušného prostoru, tak je zle.

Docela mně překvapily některé publikované názory našich novinářů, jako například ten, že“….Rusko s něčím takovým muselo počítat“ (Adam Černý, HN). S výrokem se dá možná souhlasit.  Těžko však již s argumentací pana Černého. Z posledního vývoje v Sýrii a zejména po pařížských atentátech je totiž více než zřejmé, že bez Ruska zvítězit nad Islámským státem nepůjde. Z pragmatických důvodů proto dochází ke krokům směřujícím k opětovnému  sbližování západních mocností s Ruskem. Zdá se však, že právě to je v přímém rozporu se zájmem Turecka, které zatoužilo po hegemonii na Středním východě a které je spolu s Katarem a Saudskou Arábií jedním z nejbližších faktických spojenců Islámského státu.

Incident na syrsko-turecké hranici má ale ještě jednu, podstatně nebezpečnější rovinu. Ruské letadlo sestřelily turecké stíhačky. Stíhačky členské země NATO, přičemž Turecko má největší armádu v Evropě a po USA druhou největší mezi členskými státy NATO. Místo společného boje mezinárodní koalice proti Islámskému státu se tak naopak můžeme stát svědky další konfrontace mezi NATO a Ruskem.

A že má takový scénář vřelé podporovatele i na naší politické scéně je bez diskuse.