Krize v Gaze – mezi katastrofou a geopolitickou šachovnicí

Krize v Gaze je následkem geopolitických zájmů bývalých i současných velmocí. Turecko se vrací po sto letech na pozici lídra regionu.

Krize v Pásmu Gazy není jen dalším z nekonečné řady blízkovýchodních konfliktů. Je zrcadlem dnešního světového pořádku, kde se prolínají humanitární rozměr a tvrdé ekonomicko-politické zájmy velmocí. Tragédie místních obyvatel se tak stává pouhou kulisou, vedlejším produktem hry o vliv, energetické trasy a regionální dominaci.

Abychom pochopili dnešní realitu, musíme se vrátit o více než sto let zpátky. Rozpad Osmanské říše po první světové válce uvolnil prostor pro ambice evropských mocností. Velká Británie a Francie si v dohodě Sykes–Picot (1916) rozdělily Blízký východ jako koloniální kořist, bez ohledu na historické vazby a národní aspirace místních obyvatel. Tím vytvořily umělou mapu, která dodnes generuje napětí a konflikty.

Britové navíc učinili slib oběma stranám konfliktu, aby nakonec zradili všechny. Na jedné straně Balfourovou deklarací (1917) britská vláda podpořila vznik tzv. „Židovské domoviny“ v Palestině. Na straně druhé ale současně slíbili arabským spojencům za boj proti Osmanům jako odměnu vlastní státnost. Tento zásadní rozpor zasel trvalou nedůvěru a stal se jedním z hlavních kořenů palestinsko-izraelského konfliktu. Dnešní krvavé střety v Gaze jsou tak i pozůstatkem tehdejších koloniálních her.

Francie a Británie se sice už dávno ztratily pozici světových velmocí, přesto se stále snaží „tahat za nitky“. Jejich současné kroky, tedy spektakulární uznání palestinské státnosti, tedy není projevem žádné politické solidarity s Palestinci, ale pouze opožděný projev historické odpovědnosti. Dnešní Paříž a Londýn trpí „hryzáním svědomí“ za chyby, které samy kdysi učinily – když rozdělily region Blízkého východu podle svých koloniálních zájmů a zasely tak do něj semena nekonečného konfliktu.

Navíc do této mozaiky dnes vstupuje i Turecko, nástupnický stát Osmanské říše. Ankara se snaží obnovit svůj vliv v regionech, které kdysi tvořily jádro impéria. Podpora Palestinců, ostrá kritika Izraele a nabídky zprostředkovatelských služeb nejsou jen humanitárním gestem, ale také nástrojem, jak se prezentovat jako lídr muslimského světa a protiváha západním i arabským konkurentům. V jistém smyslu se tak kruh uzavírá – Turecko se znovu staví do role, kterou mu před sto lety sebrali Britové a Francouzi.

V širší perspektivě krize v Gaze ukazuje, že světový systém se stále více posouvá od univerzálních hodnot k tvrdému soupeření o vliv a zdroje. Palestinská otázka se přitom stává symbolem: kdo ji dokáže účinně řešit, ten získá respekt a autoritu v celém regionu. Dosavadní zkušenost je ovšem spíše opačná – každý další pokus o mírový proces končí v troskách, přičemž obyvatelé Gazy platí tu nejvyšší cenu!