Evropská unie, jak ji známe, už brzy skončí

Evropští byrokraté a jejich protektoři, jako francouzský prezident Macron nebo německá kancléřka Merkelová, se dnes nejspíš třesou strachy z výsledků nadcházejících evropských voleb.

Proti dosavadní politice Evropské unie se totiž již nestaví jenom země V4, považované donedávna v Bruselu pouze za nevděčné potížisty. Do čela kritiky fungování Evropské unie a její politiky se nově postavila Itálie a po jejím boku silně kritizují postupy EU například také Rakousko i některé další zejména skandinávské země.

Italský premiér Conte ve svém nedávném proslovu v Evropském parlamentu o budoucnosti Evropy prohlásil, mimo jiné, že se EU „se strachem stáhla do procedur“ a ztratila kontakt s lidmi. Unii a její vedení také obvinil z odkládání důležitých rozhodnutí ohledně migrace a dodal, že „Evropa se nemůže vypořádávat s migrací pouze ad hoc krizovými opatřeními“. Pochopitelně za to sklidil ostrou kritiku ze strany vedení Unie i některých europoslanců, například lídra evropských socialistů Udo Bullmanna. Dle jeho názoru prý Itálie směřuje v Evropě do ekonomické a politické izolace.

Reagoval tak na diplomatickou roztržku mezi Itálií a Francií, když Francie předminulý týden odvolala svého velvyslance z Říma kvůli „bezdůvodným útokům, které nemají obdobu od druhé světové války“.

K nelibosti francouzské vlády se totiž předseda italského vládnoucího Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio sešel s předními představiteli hnutí žlutých vest, které již 15. týden protestují proti politice „novodobého Napoleona“ prezidenta Emmanuela Macrona.  Tajnou schůzku na francouzské straně zorganizoval Christophe Chalençon – muž, který už začátkem prosince volal po demisi francouzské vlády a prezidenta. Chalençon tehdy navrhoval, aby se do čela nového kabinetu postavil generál Pierre de Villiers, bývalý vrchní velitel armády, jenž ve funkci skončil po roztržce s prezidentem Emmanuelem Macronem.

Odvolání velvyslance na konzultace je forma velmi silného a výrazného diplomatického protestu, který se používá mezi státy jen ve výjimečných krizových situacích. Od momentu, kdy Benito Mussolini 10. června 1940 vyhlásil Francii válku, tak nemá stávající situace obdoby.

Tradičně přátelské vztahy mezi Itálií a Francií však ochladly již brzy po nástupu koalice Di Maiova hnutí a protiimigrační Ligy Mattea Salviniho do vlády v Itálii. Vládnoucí italští politici opakovaně označili Francii za hlavní příčinu migrace z Afriky do Evropy, která Itálii tolik sužuje. Francie, dle jejich názoru, nedělá nic pro zlepšení ekonomické situace ve svých bývalých koloniích, odkud pochází nejvíce imigrantů, které v minulosti brutálně vykořisťovala.  Matteo Salvini také prohlásil, že Francie dělá málo nebo nic pro nastolení míru v Libyi, ačkoliv se zásadním dílem podílela na destabilizaci této části afrického kontinentu.

Roztržka mezi Francií a Itálií však odráží obecnější spory v Evropské unii. Francie, Německo a některé další státy tzv. tvrdého evropského jádra prosazují co největší a co nejrychlejší centralizaci Evropské unie shora a s tím související povinnost členských států podřizovat se bez odmlouvání nařízením z Bruselu. Ta jsou ovšem formována především právě potřebami největších hráčů, tedy Německa a Francie. Na druhé straně stojí dnes čím dál silnější skupina států, která považuje dosavadní směřování Unie pod taktovkou Francie a Německa za slepou uličku a snaží se centralizační trendy v Evropské Unii omezit nebo alespoň zpomalit.

Osobně se také domnívám, že centralizační trendy v Evropě jsou velmi potřebné, neboť jen silná a centralizovaná Evropa bude schopná odpovědět na výzvy 21. století a být rovnocenným partnerem velmocem typu USA, Číny nebo Ruska. Nesmí k nim ale docházet překotně, ale postupnými kroky  v delším časovém horizontu a především, výhradně z vůle jednotlivých členských států.  Nikoli na základě jakéhokoli diktátu, ať již z Bruselu nebo z Paříže. Toho jsme si ve střední Evropě v minulosti užili dost a dost.

Nastávající volby do Evropského parlamentu tak, podle mého názoru, dosavadní směřování Unie hodně změní. Nedomnívám se sice, že by v novém Europarlamentu získaly již v těchto volbách absolutní většinu hlasy oponentů dosavadní politiky Unie, myslím si ale, že kritici dnešní politiky Unie získají dostatek hlasů pro to, aby se s nimi muselo vážně počítat. Ideální, i když asi v tuto chvíli nerealistický, by byl návrat Unie ke stavu před Lisabonskou smlouvou a postupné znovuvybudování Evropské unie na základě rovnosti a respektování názorů a specifik všech členských států. V opačném případě se obávám, že nás nečeká jen Brexit, ale že v blízké budoucnosti odejdou z Evropské unie i další státy, které se odmítnou nadále podřizovat diktátu z Bruselu, Paříže nebo Berlína. Podle dosavadního vývoje se zdá, že právě Itálie, jedna ze zakládajících zemí Unie, může být mezi prvními.