Český establishment vsadil vše na vítězství Kamaly a po zvolení Trumpa neví kudy kam.

Čeští političtí představitelé tolik fandili Kamale Harris, že nyní neví, jak se popasovat, po Trumpově triumfu, se změnou americké politiky. A naše diplomacie potřebuje odideologizovat. Zvládne to „diplomatický veleduch“ Lipavský?

„Ještě před pár dny to u nás vypadalo tak, že se všichni naši politici snažili odezírat ze rtů a plnit veškerá přání našeho patrona, USA. Dokonce ještě dřív, lépe a více, než byla tato přání za oceánem vůbec vyslovena. A ejhle, ono to tak zcela neplatí. Vlastně platí, ale jen tehdy, pokud jsou v Americe u moci Demokraté. Tak si za éry prezidenta Havla Clinton zahrál v Redutě na saxofon, Obama skoro v Brdech postavil radar, který z nás mohl udělat cíl ruských „atomovek“, pak přišel Joe Biden a nyní se čekalo vítězství levicové a progresivistické Kamaly Harris. Jenže vyhrál Trump, zcela jednoznačně, sázky na Kamalu Harris totálně propadly a naše vrchnost teď neví co s tím.

Největší faux paux předvedl prezident Pavel svým výrokem o odpudivosti Donalda Trumpa a své nechuti si s ním kdykoli v budoucnosti podat ruku. No, tak uvidíme, jak se zachová- jestli ho ovšem vůbec někdy pozvou, aby „políbil prsten“. Korunu tomu všemu ještě nasadil svými prohlášeními jeho „přítel po boku“, čti loutkovodič, Petr Kolář, který prezidentovo „diplomatické“ prohlášení čerstvě zopakoval do médií a ještě k tomu přidal něco o hrozbě fašizmu a budoucí katastrofě v USA. Pozoruhodná slova od člověka, který léta působil v naší diplomacii na postu velvyslance a kterého v současnosti živí (řídí) americká advokátní a lobbistická kancelář.

Stejně „chytře a diplomaticky“ přistoupila k výhře Donalda Trumpa předsedkyně Parlamentu paní Pekarová. Celá v černém, smutná, že nevyhrála její favoritka, sice poslala formálně přes síť X Trumpovi blahopřání, ale současně se vyjádřila pro média, že podle ní je vítěz voleb pro naší zemi docela irelevantní. Je ale přece jednou ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů naší země. Opravdu těžké k pochopení v situaci, kdy USA ještě stále vládnou, minimálně západnímu, světu, zatímco naše mini republika je na nich bezpečnostně totálně závislá.

Zcela popletený byl z amerických voleb také náš „hrdinný“ ministr zahraničí Lipavský. I v momentě, kdy už všechna naše i zahraniční média hlásila jasné vítězství Trumpa, vyhlašoval na síti, že se situace může ještě změnit, podle toho, jak dopadnou volby do Senátu a Sněmovny reprezentantů. Prostě, jakoby ve vítězství Trumpa stále nechtěl uvěřit, jako malé dítě, které dupe a křičí, když mu nechtějí dát jeho oblíbenou hračku. Jasný důkaz jeho hlubokého intelektu a diplomatické intuice. Ve světle nově vzniklé situace, po vítězství Donalda Trumpa, se tento náš „diplomatický veleduch“ bude ale muset popasovat se spoustou obtížných úkolů.

Mezinárodní vztahy naší země, jejich uskutečňování prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou přitom přes jejich omezení, plynoucí z našich mezinárodních závazků, klíčové pro existenci naší země. Je proto tragické, jak dnešní česká diplomacie, pod vedením ministra Lipavského, zcela rezignovala na prosazování zájmů České republiky. Omezila se prakticky pouze na aktivistické proklamace a „de facto“ na podporu zájmů cizích, které ne vždy odpovídají zájmům naší země. Naši diplomacii je proto nutné odideologizovat a svěřit do rukou zkušeným odborníkům.

Jedním z hlavních úkolů naší diplomacie, po zvolení Trumpa, bude vybruslit z naší bezbřehé a bezpodmínečné podpory Ukrajiny v rusko-ukrajinském konfliktu. Trump opakovaně vyhlásil, že USA s finanční a potažmo vojenskou podporou končí a že se má Evropa starat sama. Dlužno dodat, že podpora Ukrajiny v konfliktu s Ruskem ze strany Evropy dnes není vůbec jednoznačná. Bezvýhradně jsou pro další financování konfliktu na straně Ukrajiny snad jedině pobaltské státy, kde to má jakousi logiku, a poté už vlastně jen my, v marné touze zalíbit se Washingtonu a Bruselu. Polsko z původně silně proukrajinské pozice rychle couvá, neboť má v vládou Zelenského velké spory, Němci si podporou nebyli nikdy zcela jisti, Itálie jakbysmet, Francie historicky vždycky vzhlížela spíše k Rusku a Velká Británie se přidá, tak jako vždy, na stranu Ameriky.

Dalším úkolem by mělo být vypracování naší pozice vůči Rusku „poté“, tj. v době kdy válka na Ukrajině skončí. A tato válka nepochybně dříve či později skončí, ale Rusko, to nikam „neodejde“. Bude stále na dohled od našich hranic a nepřestane být potenciálním protivníkem, vůči kterému je třeba mít dostatečnou odstrašující sílu. Ale nepřestane být ani významným potenciálním trhem a dodavatelem strategických surovin. V zájmech České republiky je neignorovat ani jedno ani druhé.

Neméně důležitým úkolem je urychlené rozvíjení vztahů ČR se skupinami zemí BRICS a ASEAN. A samozřejmě také s Čínou, jejíž růst a nastupující role hegemona je fenoménem 21. století. Země BRICS, jejich populace, rychle rostoucí ekonomický potenciál a důraz na pragmatickou ekonomickou a finanční spolupráci, by neměly nechat pana ministra Lipavského klidným. Buď se naší republice podaří s těmito zeměmi v nejbližším období navázat těsnou, ideologickými omezeními nezatíženou, spolupráci, nebo se na nás za pár let budou dívat jen jako na „historický skanzen“ a budou nás ignorovat. Mám zkušenost s fungováním zemí skupiny ASEAN. Mnoho let jsem v oblasti působil a například Indonésie zažila ekonomickou krizi naposledy před více než 25 lety, v roce 1998. Nebo Thajsko, které považujeme skoro výhradně za turistickou destinaci, ve skutečnosti vyrábí více automobilů než naše republika se Slovenskem dohromady.

Za další oblast, která si zaslouží obzvláštní pozornost, panu ministrovi Lipavskému doporučuji intenzivní rozvoj spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky. Její oslabování, na základě dnešních ideologických sporů, považuji za vážnou chybu. Máme podobnou historii a tudíž si neseme z minulosti i podobné problémy a máme, i když ne vždy, i podobné zájmy. A ty se nám podaří v EU i jinde ve světě určitě lépe hájit společně, než každému zvlášť. Pokud s tím pan ministr není dosud seznámen, podobná společenství zemí, na základě geografické blízkosti a společného prosazování zájmů, existují a intenzivně spolupracují i jinde v Evropě. Například Benelux, Severská rada nebo například Baltská unie. A kdyby náhodou projekt Evropské unie jednou dopadl špatně (kdo ví, lecos se šušká), třeba by se k Visegrádu přidalo Rakousko, pokud by opět nechtělo „Heim ins Reich“ (Domů, do Říše), nebo země bývalé Jugoslávie… No a to už tady jednou bylo!