Jedeme na hory

Je to zhruba rok, co jsme si z útulku přivezli psí slečnu. No slečnu - postrach to je. Už když jsme ptali jak se jmenuje, paní lehce znejistěla
a utrousila : "Ďasa" a musím říct, že dělá čest svému jménu, i když jí teď říkáme Dáša. Doma funguje jako univerzální trhač čehokoliv,
cu zůstane v jejím dosahu, potažmo i toho, co se pokusíme někam ukrýt. Nicméně tuhle příšeru jsme v náhlém pominutí smyslů přihlásili
na Kladenského voříška a k našemu překvapení to vyhrála na celé čáře. Jen paní posuzovatelka ji obcházela dokola a mumlala : "Co ty jsi
sakra zač ? Nicméně výhra byla naše a s ní i spousta dárků. Největší radost nám udělal zájezd na dva dny na horskou chatu. V naší rodině
téměř okamžitě zavládla cestovní horečka. Na všech možných místech se hromadily výpisky z jízdního řádu, teplá ponožky, psí misky a
 nabíječky k telefonům.
  Konečně nastal den D a naše smečka vyrazila. Ověšeni Dášenkou, naším druhým vořechem Jimem, vodítky a batohy jsme dorazili na nádraží. Už první vlak pečlivě naplánované cesty
měl zpoždění, takže po zběsilém úprku z Masarykova nádraží na Hlavní jsme. celí uřícení a omotaní vodítky, zamávali rychlíku mizejícímu v tunelu.
Další možná cesta byla s přestupováním, takže jsme se odevzdaně naložili do jiného vlaku. Zatímco jsme se pokoušeli najít volné kupé, Dášenka se pokoušela několika spolucestujícím sebrat svačinu. Nakonec jsme se usadili na chodbičce, kde se Dášenka snažila pro změnu sebrat svačinu nám a společně s Jimem se pokoušeli na každé stanici vystoupit, většinou přes hlavy nastupujících.
Konečně jsme dorazili do Vrchlabí a celkem bez nehody se přesunuli autobusem do Strážného, odkud nás měl odvézt správce. Čekali jsme
větrem ošlehaného horala s gazíkem, přijel mladík v naleštěné audině. Cestu k chatě pojal jako rychlostní vložku, takže Jim celou cestu vytřeštěně sledoval míhající se stromy, naopak Dášenka se pokoušela prohrabat koženými sedačkami pryč. Konečně jsme byli na místě a poněkud roztřesenými prsty převzali klíč od pokoje. Oba psi okamžitě zabrali postele, žena vybalila batohy a mě zústalo kolečko od topení v ruce. Usoudili jsme že v zimě
 se líp spí, vybalili jsme psům pelechy, aby měli co ignorovat a odešli na večeři. Po návratu jsme vrátili na místo odhrabaný koberec a vzali
oba zlotřilce ven, vypít si kávu (my) a vyčurat (oni). V mlze nebylo vidět ani na konec vodítka, takže po cigárku jsme to vzdali a šli se zachumlat
 do peřin. Ráno nás uvítalo sluníčko a tak jsme vyrazili na výlet. Dle hesla, že mapu používají jen amatéři jsme brzo našli stezku mizící kdesi v hlubokém údolí. Cesta vedla podle potoka .(později jsme zjistili že to bylo Bílé Labe) Jim celkem spůsobně capkal po cestě, zatímco Dáša těkala po okolí, padala do vody a šplíchala na kolemjdoucí. Konečně jsme se dostali do údolí, kde jsme zjistili že pro nás jediná možná cesta je zase nahoru. Zpět na kopec jsme dorazili my tři uondaní, Dášenka v plné síle. Zastavili jsme se v hotýlku u cesty na kávu. Jim ulehl pod stůl,Dáša
se zmítala na vodítku pokaždé když šel kolem někdo se psem.Po kávě jsme ji odvlekli do chaty, nasypali jim večeři a šli se taky najíst. Po návratu
jsme opět urovnali koberec a vyhnali oba z našich peřin, aby se tam v noci ziše vrátili.
Ráno nastal čas k návratu. Rozhodli jsme se dojít do Vrchlabí pěšky. Že to nebyl úplně dobrý nápad jsme pochopili hned, jak jsme ze silnice odbočili na štěrkovou cestu prudce klesající lesem. Na zádech batoh táhnoucí dozadu, na vodítku Dáša, táhnoucí dopředu. Po pěti kilometrech jsem toho měl akorát a to jsem netušil že nejsme ani v třetině cesty. Jak bývá v naší rodině zvykem, téměř okamžitě se nám podařilo zabloudit.
Díky tomu jsme poznali pěkný kus Krkonoš, namohli si všechny svaly a několikrát se pohádali. Jediná Dášenka si cestu užívala, domnívajíc se že je konečně na pořádné procházce. Až ve vlaku se mi stočila na klín a k naší úlevě prospala celou cestu. Spala jak zabitá i druhý den doma, zatímco my jsme se hekajíc a sténajíc plouhali bytem. Až druhý den ráno nás uvítala hromadou rozervaných ubrousků na koberci. Žena chvilku hleděla na tu spoušť a pak se otočila na mě : " Myslíš že příští rok vyhraje znovu ? "