Už mě ta naše reprezentace vůbec nebaví

Poslední dobou se děsím každé reprezentační pauzy. Kromě toho, že nedostanu pravidelnou dávku Premier League (na které jsem regulérně závislý), se nejvíc obávám obrovské nudy a frustrace, což jsou nejčastější pocity, které zažívám při sledování zápasů (pokud si je vůbec odhodlám pustit) naší fotbalové reprezentace.

Období nekoukatelné hry a trenérských přehmatů (jak po nominační, tak po taktické stránce), které započalo ještě za trenéra Brücknera po vydařeném Euru 2004, ne a ne skončit. Většina fotbalové veřejnosti jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak pan Rada pokračuje v nastoleném kurzu svého bývalého nadřízeného lodivoda a jak nenachází uspokojivé odpovědi na vyvstalé otázky.

Proč je opomíjen nejlepší ligový kanonýr a dle mého názoru náš nejlepší současný útočník Tomáš Necid? Jaký je naopak důvod nominace zcela průměrného Slepičky, notabene jeho přímé zařazení do základní sestavy? Když něco evidentně nefunguje (hra útočníků na začátku zápasu s Polskem), proč se čeká na změnu tak dlouho? Jaktože jsou v týmu „nedotknutelní“, kteří mají jisté místo v sestavě, i když předvádějí dlouhodobě otřesné výkony (Ujfaluši)? Proč se v přátelácích nedá větší prostor nováčkům (Necid, Bednář, Střeštík, Suchý)? A je toho určitě víc.

Jak rád bych se na další zápas naší reprezentace těšil a chystal jako divák s klidným svědomím, že v realizačním týmu jsou skutečně schopní lidé a odborníci, že mezi nominovanými hráči máme skutečně to nejlepší a i když se prohraje, tak to nebude po trapném představení z naší strany, ale po obětavém výkonu a maximálním nasazení, kdy bude soupeř prostě lepší, nebo nám nebude přát štěstí. Jenže dnes je tomu jinak – každý zápas je prakticky o náhodě, nějakou pěknou ofenzivní akci z naší strany aby člověk pohledal, hráči bez formy hrají a skutečně nic nepředvedou (ve všech řadách), ti s formou jsou rádi, pokud se dostanou aspoň na pár minut na hřiště.

Co upřímně nenávidím, to jsou prohry (bodové ztráty), které jsou zaviněny vlastním selháním (nekompetentností odpovědných lidí) a nikoliv lepší kvalitou soupeře. Poslední dobou je takových zápasů na kontě české reprezentace požehnaně. Nastartoval to pan Brückner a pan Rada si s ním v ničem nezadá. Ani nevím, jestli by mi vadilo, pokud by se náš tým nekvalifikoval na MS. Pod taktovkou tohoto trenéra by to stejně nebylo o ničem jiném, než o pár nudných zápasech ve skupině a brzkém odletu domů. Možná to od nějakých zarputilých vlastenců schytám, ale osobně bych preferoval nějaký ten reprezentační neúspěch, personální zemětřesení (jak v realizačním týmu, tak v hráčském kádru) a následný start nové reprezentační éry s čistým štítem. Je mi jasné, že při současných podmínkách v tuzemském fotbale jé mé přání v oblasti utopie, ale naděje prý umírá poslední, takže budu stále doufat.