Nejsem obyvatel (již brzy) bývalého hejtmanství
Petra Bendla, takže nemohu posoudit, do jaké míry byl, nebo nebyl dobrým
hejtmanem. Tím se ani zabývat nehodlám.
Petr Bendl
Daleko víc mě zajímá ta skutečnost, že pan Bendl po volební porážce zcela ztratil hlavu a z jeho výroků, kterými „střílí“ na všechny strany, zůstává rozům stát.
Pan Bendl nejprve odmítne centrální kampaň ODS s tím, že si vše bude „režírovat“ sám. Po prohraných volbách ho samozřejmě nenapadne hledat chyby u sebe, ale z porážky obviňuje centrálu své strany. Nevidím v tom logiku, to je jako kdyby se trenér fotbalové reprezentace po prohraném zápase zlobil na hráče, kterého vůbec nenominoval.
Pan Bendl obviňuje ministra Julínka, že mu projel volby kvůli díky jeho reformám zdravotnictví, konkrétně regulačním poplatkům. Dále ho vyzývá k odstoupení. Máme tomu rozumět tak, že reformy, které jsou víceméně v souladu s programem ODS jsou najednou špatné, protože mu prohrály volby? Znamená to snad, že by se mělo vládnout nikoliv dle toho, co je potřebné pro zemi jako takovou, ale podle toho, co se zrovna hodí většině voličů? Možná si pan Bendl spletl politickou stranu, podobně totiž smýšlejí v Lidovém domě.
Pan Bendl po prohraných volbách přisuzuje odpovědnost vedení ODS a vyzývá je k odstoupení z funkce. Zřejmě si v tu chvíli neuvědomuje, že je sám jedním z místopředsedů a vzápětí pronáší v tisku slova o tom, že by se předsedou strany měl stát Pavél Bém, který je ale v tom stávajícím vedení taky, nebo ne? Divné. Že by prostě skrytá výzva k Topolánkově odchodu? Zřejmě ano.
A poslední věc – po jasně prohraných volbách a po mnoha vyhrocených a nepřátelských diskusích s panem Rathem si pan Bendl troufne přijít za svým soupeřem s požadavkem na hejtmanské křeslo výměnou za většinu v radě. Když jsem tuto informaci zachytil v médiích, skutečně jsem se domníval, že se pan Bendl regulérně zbláznil. Jít s takovým troufalým návrhem zrovna za mocichtivým Davidem Rathem, to je vskutku dokonalá ztráta soudnosti.
Osobně se domnívám, že měl být pan Bendl trochu víc „lidový“ a svůj post by obhájil. Těžko může čekat, že když je v tisku prezentován coby milovník luxusu a drahých hodinek (cituji „Casia bych na sebe nikdy nevzal“), že tím zaboduje u střední a nižší vrstvy, což jsou ve volbách vždy ty rozhodující faktory. Politika je nepřetržitá soutěž, jednou vyhraje ten, podruhé zas někdo jiný. Prohrávat by se mělo se ctí a prohra by měla být tou správnou motivací pro to, aby na sobě člověk (politik) stále pracoval a zlepšoval se. Bohužel, umět přijmout porážku s noblesou, to se u nás moc nenosí – neumí to Jiří Paroubek a evidentně s tím má problémy i Petr Bendl
