Čas od času vyvstane v naší společnosti debata o tom,
zda by se komunisté měli, nebo neměli
omlouvat za svou minulost. Trochu jsem si o tom zapřemýšlel a došel jsem
k názoru, že taková omluva by se po nich vůbec neměla žádat.
Z mých dosavadních životních zkušeností jsem se naučil chápat omluvu jako zdvořilostní akt za nějaký neplánovaný čin, kterým způsobíte někomu jinému určitou, většinou nepatrnou, někdy bohužel závažnou, újmu. Mám tím na mysli nechtěné šlápnutí na nohu v MHD, vražení do někoho na ulici, když se zrovna otočíte za krásnou slečnou, nebo když musíte žehlit průšvih vašeho pejska, který ignoruje aktuální deštivé počasí a s klidným svědomím skočí na bílé kalhoty vašeho souseda. To jsou případy, kdy se jedná o drobná nedopatření, které ta „postižená strana“ většinou přejde se shovívavým úsměvem.
Dalším stupněm činů, za které by se člověk měl omluvit, je ten, kdy již člověk víceméně koordinuje své jednání, ale určitá dočasná indispozice (nával vzteku, milostné vzplanutí) poněkud pokřiví realitu jeho vnímání a po „vystřízlivění“ a následující konfrontaci s důsledky jeho konání je nucen se omluvit. Nejčastěji se jedná o partnerské hádky, kdy obě strany sporu někdy vypustí z úst slova, která by vzápětí nejraději vzaly zpět. Unavená matka, které v danou chvíli připadá pohlavek jako nejlepší výchovné řešení, třebaže je jinak odpůrkyní fyzických trestů, ta by určitě ráda posunula čas o nějakou tu minutku zpět, stejně jako fotbalista, který se nechal strhnout hrou a v zápalu boje způsobil protihráči zranění. Jenže to bohužel nejde, v těchto chvílích už prostě není jiné možnosti, než bez vytáček přijmout následky a prostě se omluvit.
Ve všech zmíněných případech je omluva vždy na místě. Jak ale můžeme chtít omluvu po někom, kdo úmyslně a vědomě lidem škodí a podporuje ideologii, která je v historickém kontextu zcela nezpochybnitelně zločinná a které jediným vyústěním jsou vždy zničené lidské životy a osudy, ať počítáno na statisíce (ČSSR), nebo na milióny (SSSR, Kambodža)? Myslí si snad někdo, že všechny zločiny komunismu, které byly v minulosti spáchány, prováděli jejich vykonavatelé díky nevědomosti a tomu, že byli uvedeni v omyl? Ani náhodou – moc dobře věděli, co činí, a díky jakési iluzi nedotknutelnosti v tehdejším státním zřízení vědomě a zcela bez výčitek prováděli tak odporné věci, které dnešní slabošská OSN nazývá „zločiny proti lidskosti“.
Nějak si nedokážu představit, jak směšně (pokud se o takových věcech vůbec dá žertovat) by jakákoliv omluva komunistů zněla těm, kteří právě díky nim celý život trpěli.
No schválně:
„Vážená paní, dovolte, abych se Vám jménem KSČ omluvil za to, že jsme několik měsíců mučili Vašeho muže, který na následky tohoto mučení zemřel. K Vaší dvouleté dcerce jste jistě nalezla bez problémů náhradního tatínka, vždyt´jste byla docela pohledná.“
„Milí chlapci, omlouváme se vám za to, že jsme vašeho tatínka nechali deset let pracovat v těch nejhorších podmínkách v uranovém dole, kde následně nalezl i svou smrt. Věříme, že jste měli i tak šťastné dětství a že nemožnost vystudovat na VŠ vás nijak na pouti životem neomezovala.“
„Vážený pane, včera byl Váš syn omylem zastřelen samopalem vojáka ze spřátelené armády. Za toto nedopatření se Vám omlouváme.“
Podobných případů by se zcela jistě našlo daleko více. Osobně se domnívám, že lidé nejvíce postiženi totalitním režimem by o podobnou omluvu ani nestáli a ti ostatní vlastně ani nemají důvod nějakou omluvu požadovat.
Ten, který i v dnešní moderní době podporuje zločineckou organizaci, musí být buď podobně zločinného smýšlení, a nebo naprostý hlupák. Jiné vysvětlení já osobně prostě nevidím. Komunismus je již od svého počátku založen na zlovůlné činnosti a prakticky ze všech jeho největších průkopníků a kazatelů se posléze vyklubali diktátoři a masoví vrazi. Pokud někdo ještě dnes chová v úctě některé z nich (nějaká ta učitelka-stalinistka; neměl jsem snahu si zapamatovat její jméno), nemůže být u něj ani vzdáleně náznak jakékoliv reformy. Pokud se chce nějaký komunista opravdu rehabilitovat, nebo reformovat, nevidím jinou možnost, než že tuto stranu opustí a uzná nesmyslnost těchto myšlenek. Od takového jedince by omluva už nejspíš měla nějakou váhu. Pokud by se ale někdo snažil omlouvat za spáchané komunistické zločiny a zároveň by dál hrdě citoval a ctil Komunistický manifest, byl by to jen výsměch a plivanec do tváře všem obětem tohoto zrůdného režimu.
