Fotbalové Mistrovství Evropy 2008 právě skončilo a jelikož
jsou mé dojmy z něj ještě čerstvé, pokusím se nyní vypsat ty věci, o kterých se
domnívám, že měly zásadní vliv na vývoj celého turnaje.
reprezentace Nizozemí
Ofenzivní pojetí hry – po vítězství Řeků na minulém šampionátu si většina fanoušků (samozřejmě kromě těch řeckých) stěžovala na triumf defenzivního „antifotbalu“, který družina pod vedením kouče Rehhagela praktikovala po většinu turnaje. Uznávám, že některé fotbalové trenéry a teoretiky mohl pohled na propracovanou obranu řeckého týmu uspokojit, ale fotbal jako takový se hraje hlavně pro fanoušky, a proto jsem uvítal, že se letošní rok prosadily zejména týmy s útočným pojetím hry. První dvě utkání Holandska ve skupině, to byla fotbalová extáze a i když měli v určitých fázích zápasů velkou míru štěstí, sázka na totální ofenzivu se jim stoprocentně vyplatila. Španělský tým zaujal bezchybnými kombinacemi ve velké rychlosti a k těmto dvěma týmům musíme připočíst také mužstvo Rusů, kteří mohli mít v kolonce vstřelených branek možná trojnásobný počet, nebýt jejich neuvěřitelně bídné koncovky.
Ačkoliv mi řecký tým nijak zvlášť nevadil, cítil jsem jisté zadostiučinění v závěru jejich zápasu s Ruskem, když už bylo pro Řeky vše ztraceno – ani ne tak kvůli minulému šampionátu, jako spíš pro tu samou neatraktivní taktiku, kterou Rehhagel týmu opět vštípil, třebaže s hráči jako Samaras, Gekas, nebo Amanatidis mohl soupeře zkusit přehrát i v útočné fázi.
Talentované mládí – dát příležitost odhodlaným a motivovaným mladíkům a nesázet stále na osvědčená jména (která jsou navíc dost často z formy), to se letos vyplatilo řadě trenérů. Kromě již zmíněných týmů Španělska, Holandska a Ruska musím uvést také Turky, kde mladí hráči jako Arda, nebo Kazim zásadně ovlivňovali důležité momenty turecké cesty turnajem.
Kdo naopak mládí drasticky podcenil, to byl bohužel Karel Brückner a o moc lépe si nevedl ani Raymond Domenech coby kouč francouzského týmu.
Fyzická připravenost – letos se prodlužovala tři ze čtyř čtvrtfinálových utkání. Dvě hodiny na hřišti při (předpokládaném) maximálním nasazení, to dá člověku sakra zabrat a uspěje samozřejmě ten, kdo má víc natrénováno. Výborně byli v tomto ohledu připraveni Rusové, kteří „jezdili po zadku“ od první do poslední minuty. Jako jejich protiklad musím, bohužel, uvést opět náš tým, který v závěru zápasu s Tureckem zcela odpadl a průchodnost naší levé strany zjevně dokazovala kuloární šuškandu o slabší fyzické kondici Marka Jankulovského. Argument, že fyzička je závislá na přípravě v klubech, za které reprezentanti hrají, podpořený tvrzením, že „těsně před turnajem je beztak pozdě v tomto ohledu něco dohánět“, je buď vědomá lež, případně snaha udělat z novinářské a fanouškovské veřejnosti pitomce, nebo prostě nebetyčná neznalost odpovědných lidí. Ze své dřívější kariéry aktivního sportovce moc dobře vím, že stačí týden intenzivního (dvoufázového) tréninku (soustředění), následovaný stejně dlouhým, víceméně regeneračním, cyklem, kde se dolaďuje spíš technická stránka věci, těsně před turnajem a nárůst fyzické kondice je rapidní. Jde to tak u jiných sportů, nevím proč by to nemělo jít i u fotbalu. K čemu jinak ona reprezentační soustředění v Alpách jsou?
Není slabých týmů – pamatuji si jak v osmdesátých letech měly kolem sebe týmy jako Německo, nebo Itálie jistou „auru neporazitelnosti“. Nebylo běžné, aby je (tehdy) druhořadý tým jako bylo třeba Československo pravidelně porážel.
A dnes? Itálie po otřesných výkonech končí ve čtvrtfinále, Francie ve skupině a taková Anglie se na šampionát vůbec nedostala, zatímco Turecko skončilo svou pouť až v semifinále. Špička se znatelně rozšířila, záleží již jen a jen na aktuální formě hráčů a taktických dovednostech trenéra.
Downsizing německé mašiny – někdo by mohl namítnout, že dvě stříbrné a jedna bronzová medaile z posledních čtyř velkých šampionátů je vizitkou mimořádně úspěšného týmu, ale já si nemůžu pomoci, současný reprezentační kádr Německa již nemá onu pověstnou sílu týmu z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na letošním EURU prakticky přehráli akorát Poláky, s Rakouskem neměli do poslední chvíle nic jistého, na Chorvaty ani náhodou neměli, Turky porazili se štěstím a ve finále ani pořádně neohrozili branku. Osobně vidím hlavní příčinu v tom, že tento tým, ač je složen z toho nejlepšího, co je v Německu k dispozici, nemá takové tahouny, jako měl v minulosti. Schází jistota v podobě pořádného gólmana (Schumacher, Ilgner, Köpke), nesmlouvavý vůdce obrany (Sammer, Matthäus), technický záložník (Hässler, Möller) a zejména kanonýr světové extratřídy (Klinsmann, Bierhoff).
Jak jsem již naznačil na začátku, poslední dobou je trendem zmenšování objemu motorů u aut a s tím související úbytek výkonu se nahrazuje pomocí turbodmychadel. Jenže marná sláva, žádný čtyřválec, byť sebelépe upravený, nebude mít nikdy takový tah a kultivovaný chod, jako osmiválec, či dvanáctiválec. A takhle nějak mi teď připadá německá reprezentace. Zatímco dřív jela jak Mercedes S Classe, nyní jako kdyby přesedla do Passata 1,8 Turbo – čas od času má při zvýšených otáčkách dobrý výkon, jinak to ale nestojí moc za řeč.
