Včerejší MF Dnes se na svých stránkách zmínila o článku, ve
kterém německý publicista tituluje české šoféry označením „Rambové evropských
dálnic“. Po přečtení této kratičké analýzy jsem si s jistou trpkostí
uvědomil, že musím dát autorovi zcela za pravdu.
Člověk si často povzdechne nad tím, že drtivá většina okresek je něco jako superobří slalom mezi dírami a spojení „dopravní zácpa“ vyvolává u všech řidičů již předem strach a obavy, pokud zrovna mají v plánu pohybovat se v městském provozu. Ovšem tyto věci jsou naprosté banality s tím, co je na našich silnicích skutečně nejnebezpečnější a to jsou agresivní a hulvátští šoféři.
Na komunikacích všech typů a kategorií se pohybuji v průměru tak pětkrát do týdne a není snad den, abych nezaznamenal pubertální magory ve vytuněných herkách (nejčastěji Golf, nebo staré BMW – jistě za pár babek z německého vrakoviště) zcela ignorující městské rychlostní limity, nebo přechody pro chodce. Nemůžu vyjet na dálnici D1, aniž bych nepotkal nějakou bílou dodávku, která má zřejmě deaktivována směrová světla, a tak při jejím zběsilém pendlování mezi dálničními pruhy můžete pouze tipovat, na kterou stranu se její řidič zrovna rozhodne přejet. Že jsou vozy Octavia TDi a Fabia HTP nejrychlejšími auty na světě, to je v tuzemsku obecně známo, stejně jako touha majitelů výkonných vozidel (nejčastěji z „velké trojky“ – BMW, Audi, Mercedes) ukázat okolí, že zrovna v jejich autě je zrovna ten nový silný motor, a proto se musí ten šnek, jedoucí před nimi v levém pruhu 130 – 140km/h, okamžitě vykázat do patřičných mezí – když nepomůže problikání, tak se mu alespoň přilepím na zadek, nebo na něj budu najíždět zprava. Co na tom, že zrovna předjížděl kamion? Měl pořádně koukat do zrcátka a vůbec mi tam nevjíždět, i když jsem byl kilometr za ním!
Jaká je to pro našince změna, když cestuje po dálnici v Německu. Nikdo se na vás nelepí, nikdo nebliká jako zběsilý – oni vědí, že je nebrzdíte schválně a že jakmile to nákladní auto předjedete, tak jim uhnete. Zmíněné vozy „velké trojky“ tu jsou běžnou konfekcí, proto nemá nikdo potřebu machrovat. I při jiných situacích poznáte, že ona „kultura šoférování“ je na daleko vyšší úrovni. Řidiči jsou ohleduplnější, nedávají nikomu sežrat, když náhodou bloudí a zdržuje je, nebo alespoň chápou pravidlo „zipu“.
Samozřejmě si nedělám velké iluze a je mi jasné, že tento stav je zejména díky skvělé práci tamní policie. Nedavno jsem shlédl dokument o činnosti německého dopravního útvaru a přišel sem na příčinu toho malého počtu „problikávačů a lepičů“. Nějaký mladík v Peugeotu se v rychlosti 120km/h nalepil na auto před sebou na vzdálenost cca 2-3m a policisté jej ihned zastavili. Pustili mu záznam jeho jízdy a oznámili mu, že bezpečná vzdálenost v této rychlosti je zhruba šedesát metrů (nepamatuju se přesně) a jelikož jí nedodržel, musí zaplatit pokutu 300 EUR. Dle jeho výrazu bych tipoval, že příště si podobný způsob jízdy určitě rozmyslí.
Jak správně uvádí autor zmíněného článku – v Německu jezdí čeští řidiči daleko ohleduplněji než doma, poněvadž se jim nechce utrácet zbytečná eura za dopravní přestupky. Pokud by tuzemští šoféři museli podobně uvažovat i doma, bylo by to jistě prospěšné.
Dokud se tak nestane, stále budeme v Evropě bráni jako „Rambové dálnic“, což je možná jen společensky přijatelná verze označení „prasata na silnicích“.
Závěrem bych se chtěl omluvit všem slušným řidičům značek, které jsem v článku zmiňoval – neberte to osobně, vycházím pouze z mých řidičských zkušeností v silničním provozu.
