Ústavní soud jako fackovací panák

Skutečně je US viníkem prohlubování naší aktuální politické krize? Jak snadno někteří „takypolitici" zamění následek za příčinu a je smutné, že tak činí i prezident, jemuž by Ústava měla být svatá.

Ustavní soudCT24

  Ústavní soudci se nedávno stali fackovacími panáky politiků, kterým je jejich vlastní, případně stranický, prospěch bližší, než základní zákon republiky. Prezident volá po redefinici jejich pravomocí, Lubomír Zaorálek tvrdí že Ústavní soud nemá právo přezkoumávat ústavní zákon, byť odpověď na jednoduchou otázku „kdo tedy?" nezná, Zdeněk Jičínský rozhodnutí US vidí jako zásah do fungování parlamentní demokracie a Jiří Paroubek dokonce obvinil US, že jeho straně nepřál „volební vítězství" a chtěl ji „zesměšnit".

  Špatná pověst našeho soudnictví a nedostatečná vymahatelnost práva v našem současném banánistánu je zřejmým důsledkem všeobecné neúcty k soudnímu rozhodování a k soudcům obecně, byť ti si za to jistě mnohdy mohou také. Je až příliš rozšířenou praxí, že když soud rozhodne ve prospěch protistrany, hned se píše odvolání nebo se to žene až do Štrasburku, případně se zveřejňují jména a telefony soudců; tak respektujeme a ctíme tento třetí pilíř demokracie. A vrcholní představitelé politických stran nám v tomto právním nihilismu jdou příkladem.

  Dělení moci na tři rovnocenné části - zákonodárnou, výkonnou a soudní - je přitom základem moderní demokracie, přičemž nejslabší mocenská pozice moci soudní je vyvažována právě tím, že je brzdou legislativy, strážcem zákonnosti a (v případě US) vykladačem a hodnotitelem ústavnosti. Soudci těžko uchvátí moc ve státě, což se ovšem nedá říct o obou dalších částech tohoto trojúhelníku. Připoměňme si, že Hitler i Gottwald se k moci dostali z parlamentních lavic v podstatě demokratickou volbou, jiní diktátoři si zase vládu věcí veřejných uzurpovali z pozice mocenské. Nejsem si však vědom situace, kdy by moc ve státě převzal soud.

  Proto je právě Ústavní soud oprávněn hlídat zákonnost a kontrolovat ústavnost všeho, co vychází z pera zákonodárců, zvláště je-li to takový paskvil demokracie, jaký nám v současné době předvádí Parlament České republiky. Vůbec nepochybuji o tom, že za čím dál vyšší kupou různých vysvětlení, proč to či ono nejde, nebo naopak proč to tak musí být, je jen a pouze osobní či úzce stranický zájem, přičemž o zájmy České republiky a jejích občanů jde valné většině zúčastněných politiků až ve druhé, třetí či poslední řadě.

  A toto štěkání na Ústavní soud, že jim překazil jejich rozehrané hry a kdyby splnili co slíbili, že to udělá zase, je toho nejlepším důkazem. Připomeňme si to, až půjdeme skutečně volit, kdo štěkal a kdo rozhodnutí respektoval. A hlavně kdo skutečně stojí za současnou "krizí", způsobenou jarním návrhem na odvolání vlády bez vlastního, ústavně čistého, řešení nastalé situace.