Jsou dnešní děti spratci?

Reakce na blog Renaty Francové - "Moje dítě spratek nebude!". Mimo to volně navazuje na můj předchozí blog "Bít či nebít?".

Dnesni detiarchiv autora

Pokud jste nečetli výše zmíněný blog, udělejte to, je zajímavě a čtivě napsán, v mnohém je i velmi pravdivý. Přesto mě vybudil k napsání okamžité reakce, neboť opět - jako mnoho jiných - paušalizuje a srovnává nesrovnatelné.

Jezdím na tábory pravidelně již víc jak 20 let (viz Naše letní tábory) a stejně dlouho pracuji s dětmi v turistickém oddíle i přes rok. Sice se teď už starám spíš o zázemí než o program, pořád díky svým letům, zkušenostem a autoritě působím jako "poslední instance" a nemám problém děti sjet ústně i fyzicky, když si to zaslouží.

S čím ale nesouhlasím je, že děti jsou horší než byly dřív, více nevychované, více lenošné, více sprosté - NENÍ TOMU TAK! Děti jsou stále stejné, jen jejich možnosti a prostředky se změnily a hlavně se změnili dospělí, kteří je vychovávají a mnohdy spíš nevychovávají! Děti si totiž vždycky dovolí jen to, co jim jejich okolí umožní. Je jejich přirozeností, že pokoušejí meze naší trpělivosti, aby nalezly hranice, kam až lze zajít. A když jejich okolí - rodiče, dospělí v jejich blízkosti, učitelé, vychovatelé - nechávají hranice měkké či žádné, bez možnosti jasného vymezení a řádného spravedlivého trestu, pak z dětí rostou nevychovaní spratci a hajzlíci.

Váš příklad se žábou - v dětství jsme badmintonovými raketami sráželi letící chrousty, vždycky to tak luplo, bylo jich tehdy dost, tak jsme měli o zábavu postaráno. Další příklady popisuji v některých ze svých blogů - Bít či nebít?, Sladkých patnáct. Můj pocit? Byli jsme stejní, dělali jsme alotria poplatná své době (kdo dnes viděl chrousta, že?), vyžívali jsme se v tehdejších zábavách a radostech a tehdejším dospělým jsme určitě připadali jako nevychovaní spratci, co si ničeho neváží.

Rozdíl je jen v době a nás dospělých - držíme nad dětmi ochrannou ruku až nezdravě, chráníme jejich práva aniž bychom zdůrazňovali povinnosti, necháváme růst jejich osobnost až do nebes aniž by kdy zakusily protivenství a nepohodu, aniž by pocítily bolest nebo ztrátu, jen aby neutrpěla jejich dušinka. Přeháníme to a tak se nám to vrací.

Až bude Renata vychovávat své děti, pozná jaký je rozdíl mezi teorií a praxí, prošli jsme si tím všichni - nejprve rodičovské ideály, znalosti z příruček a vykládání okolí, vymezení se vůči vlastním rodičů a jejich výchově. A potom přijde reálná praxe - kompromisy, úhybné manévry a snaha zachovat alespoň dekórum, co jen to jde. Děti jsou každé jiné, vcelku však pořád stále stejné, musí se milovat ale občas i trochu nenávidět, hlavně je však musíme vychovávat a ne nechat růst jako dříví v lese. Všeho s mírou a dnešní doba tu míru vychýlila příliš na jednu stranu, bylo by fajn se vrátit k nějaké rozumné rovnováze.