Jak jsem kupoval sovětské kasárny.

Po  převratu  v  roce 1989, když jsem již nemusel obhajovat disidenty, jsem  na  žádost  pana prezidenta Havla  přerušil svoji advokátní činnost  a  nastoupil  do nově se vytvářející kontrarozvědky, která měla nahradit druhou správu StB, jejímž hlavním úkolem byl boj s vnitřním nepřítelem – politickými odpůrci režimu, agenty imperialistických centrál a pomýlenými občany svedenými západní propagandou využívající technické vyspělosti dosažené vykořisťovanými pracujícími  a západní úpadkové hudby. Po dvou letech jsem přešel na ještě exponovanější místo prvního  náměstka  generálního ředitele SNV (Sboru nápravné výchovy), jak se  nazývalo československé vězeňství, pro které jsem vymyslel nové pojmenování  „Vězeňská služba“, která do roku 1993  zahrnovala  vězeńství  české i slovenské. Dostal jsem hodnost podplukovníka, ještě komunistickou uniformu se zlatými hvězdami  na náramenících  a kompletní letní a zimní oblečení od ponožek ke kabátu. Dodnes si to beru na sebe na třídní srazy nebo  na  různé happeningy. Součástí mé výstroje byla i pistole ČZ 75 a  samopal  Škorpion, obě zbraně tak oblíbené levicovými teroristy na Západě. Generálním ředitelem byl  JUDr. K., který  byl  v minulém režimu  kriminologem a většinu svého času věnoval vědecké práci  v tomto oboru i ve své funkci, takže faktické řízení celého vězeňství spočívalo na mně, když stejně výkon vazby a výkon trestu spadaly do mé pracovní náplně. Jednalo se tehdy asi o 24 věznic s  téměř  třiceti  tisíci  vězni a  asi  osmnácti  tisíci  příslušníky  vězeňské ostrahy. Jaké to bylo a co „historek z vězeňského natáčení“ jsem jako  vrchní  bachař  zažil, bude předmětem mého jiného vyprávění.  Jen na okraj , v této funkci mě navštívil   Charles „Chuck“ Colson, kolega americký advokát, blízký spolupracovník prezidenta Richarda Nixona, který byl odsouzen  za své provinění  v aféře Watergate a  po propuštění z vězení  založil organizaci na pomoc vězňům „Prison Fellowship“a  proto při návštěvě Prahy navštívil i vedení čsl. vězeňství.

Ale k těm kasárnám. Vracející  se sovětská armáda opouštěla postupně objekty na území republiky a jeden z nich jsme  si  vytypovali  pro přestavbu na věznici,  protože dosavadní  kapacita věznic již nestačila, mimo jiné proto, že prováděná humanizace vězeňství vyžadovala vytvoření  většího prostoru pro vězně, aby se netlačili v přeplněných celách. Jel jsem se tedy na Sověty  opouštěná  kasárna  v  Jiřicích nedaleko Mladé Boleslavi podívat. Přesto, že jsem tam nejel jako laik, ale  jako  absolvent  stavební  průmyslovky, tak jsem byl šokován. Kasárna postavená Sověty bez stavebního povolení a zřejmě i stavebního dohledu, protože našim  odborníkům  byl  vstup  do sovětského  teritoria  zakázán, vyhlížela jako kasána baby Jagy, ale bez perníku. Dnes je to moderní věznice  vítající  nové obyvatele  a návštěvníky  leskem  kotoučově srolovaného ostnatého drátu na svých  plotech.

K podpisu  převodní  smlouvy  budov kasáren sovětské baby  Jagy  mě můj řidič přivezl  služebním  autem,  legendární  Tatrou  613 do jedné vily patřící do sovětského areálu v Bubenči.   Protože  jsem  věděl, že nepůjde jen o samotný podpis, ale  i o  nějaké ruské „zakousnutí“ s přípitky, chtěl jsem  na sovětské party  udělat dojem. Svoji uniformu jsem vylepšil velkou medailí s nápisem „Za protileteckou obranu okresu Strakonice“ a o  čtyři  řady  barevných  stužek od  vyznamenání  zalitých  v  umělé hmotě, které jsem našel v psacím stole po svém předchůdci. Když jsem  vystupoval  z  auta, vypochodoval  z vily sovětský generál, zasalutoval a řízně pozdravil  „Zdravstvujtě gospodin podpolkovnik“. „Zdravstvujtě gospodin general“, odpověděl jsem salutujíc. Byla to scéna hodná setkání velitelů po vítězné bitvě, jak se ale ukázalo dále, po bitvě by to už nebylo možné. Generál vypadal sympaticky, ale rozladil mě tím, že měl více vyznamenání než já, nejen stužek, ale i velkých medailí, kterým se moje strakonická nemohla rovnat. Party se konala v Rudém koutku, Krasnyj ugolok, v místnosti plné modelů tanků a letadel, které vévodil velký portrét V. I. Lenina. Ale pohled na stůl mě uspokojil. Mísy kaviáru, ryby, slanina, chleba, lahve vodky. Ty mě ale trochu znejistěly. Vzpomněl jsem si na událost, jak  sovětští  důstojníci  pozvali  americké kolegy taky na družební večírek a ti vyslali jednoho zástupce, vybraného notorického pijáka  whisky, který si druhý den po noční pijatice zapsal do deníku: „Včera jsem pil s Rusy. Je mi hrozně a chce se mi umřít.“ Pitka ale druhý večer pokračovala, takže následujícího rána  si  do  deníku zapsal: „Pil jsem zase s Rusy a lituji, že jsem nezemřel včera.“ Věděl jsem, že musím hodně jíst a tak ještě před prvním přípitkem, jsem si rychle vzal kousek chleba s nějakou slaninou a teprve pak jsem zvedl stakan vodky. Další  dva  stakany  až zázračně rozšířily  moji školní ruštinu, takže jsem mohl suverénně reagovat na poznámku jednoho důstojníka, že nyní je třeba v Rusku „postposobstvovat  spekulaciju.“ Připil  jsem si s generálem, sedícím přímo pod  Leninem,  dalším stakanem  a  povídám:  „Kak eto vozmožno  gospodin general, postposobstvovat spekulaciju?“ Podporovat spekulaci, kapitalismus ? Přece jste budovali komunismus ? „Vot eto tak“, povídá generál: „Ranše strana  skazala, nado postrojit komunism  a  sičas  strana  skazala, nado postrojit kapitalism“. Byla to absurdní situace, pod obrazem Lenina mi sovětskými komunistickými řády ověšený bolševický generál vykládá, že strana dříve poručila budovat komunismus a nyní kapitalismus. „Pusť živjot kapitalism“, zvolal jsem a zvedl stakan  vodky  a  všichni  přítomní  důstojníci  vyskočili  a  volali se mnou -ať žije kapitalismus. Ve stavu značně povzneseném  jsem pak podepsal smlouvu  a  přípitky  pokračovali.To už jsem mluvil rusky perfektně, matně jsem si pak vzpomněl, že jsem  recitoval dopis Tatjany  Oněginovi.  Pak už si nic nepamatuji. Problém byl, že můj  šofér  čekající  v  šestsettřináctce, nevěděl, kde bydlím a já mu to nebyl schopen říci.  Odvezl mě proto na Pankrác do mé kanceláře a tam noční služba rozhodla, že  mě uloží  do  postele  ve  vězeňské nemocnici.

Druhý den volala na ředitelství znepokojená matka a říkala, že syn,  matka  ráda používala moje tituly, podplukovník doktor Hulík nepřišel domů a jestli neví, co je se mnou. Na druhé straně bylo v telefonu ticho a pak jí bylo řečeno, že ležím v nemocnici. Maminka se vyděsila: „ Proboha, co se mu stalo, je  snad  zraněný“, mohu za ním přijet“? „Ne, teď to není možné“, zněla odpověď.  „A proč, proč“, naléhala maminka, „může mluvit“, ptala se zoufale. Zase bylo ticho  a  pak  se ozvalo: „ Bohužel, paní  Hulíková, Váš syn, pan doktor podplukovník Hulík je úplně namazaný“. A mně se v nemocnici také chtělo umřít, jako tomu americkému důstojníkovi, který  rovněž  na Rusy neměl. Od té doby bych s Rusy pil jen limonádu nebo džus.