Šachy s kreditkou

Víte, v které zemi se nemusíte obávat zneužití zapomenuté nebo ztracené kreditní karty? Netřeba zdůrazňovat, že u nás to rozhodně není.

Vytrousíte-li v Praze na rušné ulici kreditní kartu, dávám jí minutu, maximálně dvě, než si ji nenápadně přisvojí nějaký kolemjdoucí dobroděj. Dojde-li k obdobné situaci v Soulu, svou ztracenou kartu tam bezpečně naleznete i po týdnu. Jak je to možné? Bylo mi vysvětleno, že za její zneužití hrozí drakonické tresty.

Situace na hony vzdálená naší realitě. Bohužel.

V Jižní Koreji je spousta věcí jiných. Netvrdím, že vždy nutně lepších. Prostě jiných.

Člověk v té dálavě může mimo jiné zaznamenat přítomnost většího počtu bezpečnostních kamer. Třeba i ve výtahu. Nepřipadalo mi to ale jako nějaké fatální ohrožování osobní svobody. Bral jsem to spíše z té lepší stránky, jako účinnou metlu proti nejrůznějším kazisvětům a vandalům.

Za celé dva roky pobytu v Jižní Koreji jsem neviděl jedinou posprejovanou veřejnou plochu. Vyjdu-li v Praze z domu, první, co uvidím, je totálně zmalovaný a zohavený viadukt, a to i ve výšce nějakých čtyř, pěti metrů. Ty naše samozvané pouliční umělce tam snad musí vyzdvihnout jeřáb…

Jeden ze zahraničních kolegů, fajn kamarád, hned v prvních dnech pobytu v Yonginském kampusu zapomněl po ránu v automatu na kávu kreditní kartu. Ve své roztržitosti na to přišel až ve zhruba kilometr vzdálené pracovně. Polilo ho horko. Průšvih! Už se s ní v duchu loučil…

Hned po výuce tam s mizivou nadějí pádil. Když celý schvácený dorazil na místo, nemohl uvěřit vlastním očím: jeho už oplakaná kreditka spočívala na původním místě. Netknutá.

Situace se za krátký čas opakovala. To už ale jen světácky mávl rukou: „No co, stavím se tam, až se budu vracet navečer na ubytovnu…“ To by jeden nevěřil…

Jednou z tajných neřestí, které jsem se v překrásném kampusu oddával, byla konzumace točené zmrzliny. Nedostižného čokoládově vanilkového mixu.

Neodolatelná delikatesa stála pakatel ? papírových tisíc wonů, tedy asi naši dvacku.

První rok jsem ovšem, pro klid v rodině, záměrně a podle platíval v hotovosti. Ano, onou tisícovkou, nikoliv kreditní kartou. To aby se o tom zapovězeném potěšení nedozvěděla manželka. Té totiž po jakékoliv platbě kreditkou okamžitě pípla bonzácká SMS s výší útraty. A já se chtěl stůj co stůj vyhnout úmornému půlhodinovému kázání o zdravé výživě.

Papírových tisíc wonů pro mě mělo v jistém smyslu cenu zlata. Však jsem se také snažil si jich při vhodné příležitosti co nejvíc diskrétně odklonit. Anebo jsem se je pokoušel vysomrovat na nejmladším synkovi, to už tedy muselo jít skutečně do tuhého…

Jednou zase takhle, celý natěšený, spiklenecky postávám v univerzitní kavárně ve frontě. V pravici žmoulám inkriminovanou tisícovku. Zahlédne mě kolega a rázem se směje na celé kolo: „Ooooo, ani nevíš, Milan, jak moc ti rozumím! Já mám doma to samé, jenomže s cigaretama…“