Očkujte klíšťata!

Jako součást tažení proti každoroční vlně encefalitidy by to bylo opatření nanejvýš žádoucí, leč v praxi jen obtížně proveditelné. Té naléhavé výzvě by proto místo vykřičníku spíš slušely tři tečky…

Jsme svědky zvláštního úkazu: forma rozkazu je kladná, její vyznění nikoliv. Paradoxně se vyrozumívá, že něco nejde, že je uvažovaná činnost nerealizovatelná.

K malé úvaze o českém imperativu mě přivedl báječný humor Miroslava Horníčka. V závěru televizního pořadu přišla řeč právě na onu preventivní vakcinaci. Komik se naoko domníval, že má redaktor na mysli kampaň zaměřenou nikoliv na lidi, nýbrž na klíšťata. Vtipně si proto posteskl S tím očkováním proti encefalitidě máte naprosto pravdu. Očkujte ale klíšťata…

Kdoví? Třeba hudba budoucnosti.

Tvary a funkce rozkazů a zákazů bývají rozmanité. Záleží na náladě, na rozpoložení mluvčího i na dalších okolnostech. To byste se divili, co všechno lze z banálního rozkazu vyčíst! Kromě jiného i plíživou korozi partnerského vztahu.

Nedávný anonymní výzkum prokázal, že ve znepokojujícím počtu manželských párů dochází po pěti až sedmi letech (nám to teda vydrželo drobet dýl) k politováníhodnému fenoménu: z partnerčina neškodného pobídnutí Sedni si! se vytrácí reflexivita, a to pak dospívá až ke strohému Sedni! Vývoj, bohudík jen v nižších jednotkách procent, posléze pokračuje k povelu ještě razantnějšímu, totiž k nasměrování nešťastníka ukazováčkem pravé ruky…

To už je tedy na pováženou.

Ale hezky popořádku.

Rozkázat, přikázat, doporučit, požádat, vyzvat, zavelet, zakázat, odmítnout a podobně můžete různě. Přejete-li si, aby vaše ratolesti napsaly úkol, můžete to nejprve zkusit po dobrém: Tak, děti, pojďte, napíšeme / napište si ten úkol; Co takhle napsat si ten úkol? Co kdybyste si napsaly úkol? V případě potřeby můžete přitvrdit: Tak, a budete psát! Tak dost, psát! Tak píšete už?! Nabízí se různé povzbuzení, napomenutí Tak, hezky píšeme, píšeme; Tak nekoukám a píšu! a tak dále.

Přání je možné vyjádřit úsporně, dokonce jednoslovně. Chce-li host zahnat žízeň, poručí si Pivo! Číšník mu obvykle obratem vyhoví. Nejeví-li však o stále žíznivějšího hosta zájem (a pokud ten disponuje potřebným fyzickým fondem), může dát průchod spravedlivému hněvu. Bez imperativu (Tak co je s tím pivem?! Tak kde je to pivo?!), nebo s jeho pomocí (Koukej přinést to pivo!).

Ani jedno z řešení nedoporučuju. Mohlo by se snadno stát, že by to bylo na delší dobu hostovo pivo poslední. Pochybuju, že je na JIP volně k dispozici.

Zůstaňme ještě u těch forem. Bláhově jsem se domníval, že když chcete někomu přikázat, aby viděl, řeknete nebo napíšete viz, vizte. Trochu mě z toho vyléčili naši zahraniční bohemisté, kteří užívají sice defektní, ale roztomilou podobu viď, viďte. Před časem jsem si na internetu rozšířil obzory: nějaký osvícenec tam užil avantgardní Vidějte! Inu, vývoj nezastavíš.

Třešnička na dortu: je vám známo, že z analytického imperativu se slovesem hledět (Hleď se mu omluvit! = Omluv se mu!) vzniklo to kontaktové hele? A taky to ukazovací -hle (tenhle, tahle)?

Obraťme list.

Češi se vyjadřují přímočaře a většinou i vcelku srozumitelně. Jsou ovšem jazyky, třeba japonština, kde tomu tak není. Přímé, prvoplánové vyjádření se pokládá za neslušné, nepřípadné. Je-li v tokijské kanceláři za vlhkých monzunových veder nedýchatelno, je zhola nemožné obrátit se na kolegu s žádostí Otevřel byste, prosím, okno? Taková formulace by nebyla nepodobná inzultaci.

Řečová etiketa velí užít vyjádření nepřímého, třeba To je ale dnes krásný horký den, nemyslíte?, a trpělivě vyčkávat, zda se někdo z přítomných dovtípí. Nabízejí se také další varianty lišící se razancí i naléhavostí (namátkou Vážení kolegové, také se tak nezřízeně potíte? To vedro by snad dneska porazilo i vola. Moc bych se divil, kdyby to dneska s někým neseklo. Nevím jak vy, ale já jsem mokrej jak vrata od chlíva); to už je pak na uvážení každého. Jako nejosvědčenější se prý ukazuje spolehnutí se na vlastní síly a otevření okna svépomocí.

Zajímavé jsou rozkazy, které klamou tělem. Jejich formě se nedá věřit, nekoresponduje s významem. Aspoň telegraficky. Když někomu řeknete Ukaž, já ti s tím pomůžu nebo Poslouchej, jak to vlastně bylo?, o pravý imperativ se nejedná. Podobně je tomu s nápisy typu Odpočívej v pokoji! nebo s přáními Žijte blaze! Mějte se hezky! Nechte si chutnat!

Když se objeví spojení typu No nedej mu pár facek! No nelekni se!, nemá mluvčí na mysli zákaz, ale nevyhnutelnou realizaci děje. Milovaná choť jde kolem výlohy s totálním výprodejem. Sleva 80 %!! Není divu, že podlehne pokušení a koupí dejme tomu čtyři svetry. No nekup to! Nelze odolat…

Začínám být alergický na stereotypní zákazy a rozkazy typu Nekuřte! / Zákaz kouření / Kouření zakázáno… Nepřipadá vám to nudné? Bez nápadu? Neotřelý zákaz jsem před lety zahlédl na Manhattanu: Don´t even think about parking here, což by se dalo volně přeložit jako Tady a parkovat? Tak na to, kámo, zapomeň! Za mě super!!

Nestálo by za to zavést takovou praxi i u nás? Trochu tu každodenní sterilní šeď ozvláštnit? Místo okoukaného Nekuřte! by v čekárně u lékaře varoval nápis Típni tu cigaretu! Zapal si a uvidíš! Koukej schovat ty cigára! a podobně…

Já bych byl pro všema deseti! Vy taky?

No jo, ale prosaďte to…