O časech budoucích

„Hele, jak vidíš budoucnost?“ zeptal jsem se u piva kamaráda. Nechtějte slyšet, co mi odpověděl! Jeho rozpoložení naprosto chápu. Jsem na tom podobně.

Nejinak jsem ovšem pochodil i u dalších známých. Z nezdarů a ústrků jsem se nicméně časem oklepal a v dobré víře jsem se dotázal ještě několika vybraných neznámých. Z deště pod okap… Horší než dráždění vosího hnízda!

Na průzkumnou sondu jsem s těžkým srdcem rezignoval. Přitom taková hloupost… Zajímalo mě jen „jak,“ nebo spíše „kde“ vnímají oslovení budoucnost (třeba ty tolikrát omílané předvolební světlé zítřky). Někde nahoře? Nebo v dáli, na horizontu? Nebo snad úplně jinde?

Zbylo jen trpké zklamání. Asi to tak má být. Budu se s tím muset popasovat sám…

Takže: na časové ose se, jak známo, postupuje při uvádění letopočtů zleva (minulost) doprava (budoucnost). Tady bych žádné potíže neviděl. V běžném životě ale vnímám budoucnost asi jako něco před sebou. Jako něco, co směřuje nahoru, kupředu… A prožitou minulost pak zase obvykle kladu někam dozadu, za sebe (Konečně mám tu hroznou anketu za sebou!).

Vidíte to taky tak? Ovšem pozor, v širším měřítku to neplatí.

Z doslechu třeba vím, že některé indiánské kmeny mají budoucnost za zády. Proč? No protože ji nevidí. Neznají. A minulost, důvěrně známou a prožitou, spatřují naopak před sebou… Řeknou tedy např. Rád se ve vzpomínkách vracívá dopředu, do svého dětství. Nebo S obavami se ohlíželi zpátky, nevěděli totiž, co je v nadcházejícím období ještě čeká. Husté, co?

V dalších jazycích (kupříkladu v mandarínské čínštině) je prý časová linka stanovena vertikálně: budoucnost je umístěna „dole“, kdežto minulost „nahoře“ (odtud patrně slavné zvolání z prvorepublikového filmu Pytlákova schovanka „Vzhůru dolů!“).

Jinde se zase orientují podle světových stran: minulost spatřují na východě, zatímco budoucnost na západě (za to bych se tedy, kór v dnešní době, velice přimlouval).

No, proti gustu žádný dišputát. Nedivil bych se, kdyby někde budoucnost vůbec neměli. Kdyby žili jenom přítomností. Carpe diem! A měli by recht…

Co k tomu časoprostoru ještě dodat? Snad jen, že se v jazyce nejprve utvářel čas přítomný. Praprapradávným mluvčím se totiž nejsnáze hovořilo o současnosti. Až s odstupem pak vznikaly prostředky pro vyjádření minulosti, pro děje skončené (náš aorist) i pro aktivity trvající (imperfektum). Minulých časů je ostatně v jazycích podstatně víc než budoucích, nadto jsou propracovanější. Právě proto, že si naši předci zřetelněji uvědomovali události již uplynulé.

A budoucnost? Tajemná. Vzdálená. Vpravdě vachrlatá... Pár příkladů: futurum se leckde tvoří pomocí slovesa chtít (Chci psát, nikoliv Budu psát). V časové souslednosti (angličtina, francouzština) se místo budoucího času užívá podmiňovací způsob (He said, he would come, tedy „Řekl, že by přišel“, nikoliv „Řekl, že přijde“). V češtině čas budoucí nemusí označovat jistotu, určitost, nýbrž jen možnost, pravděpodobnost – Pak Novák není doma? Tak to on bude na nákupu… A tak dále.

To by už mohlo stačit.

Čas jsou peníze. Jelikož máme času málo, máme málo i jich… Pročež končím.

Nějaké vize do budoucna? Na to není čas ani nálada. Místo toho naléhavé přání: svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynout nám ni budoucím!