Mláďata

Dobře to kdysi řekl John Lennon, moc dobře. Nějak takhle: Nakonec vždycky všechno dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak potom ještě není konec.

Koncem jara se ve větvích starého stříbrného smrku usadil páreček roztomilých soviček. Kalousové ušatí, jak jsem si později vyhledal. Takové dvě čiperné plyšové panenky… Nejspíš čerství novomanželé. Sotva se trochu rozkoukali, už se pustili do stavění hnízdečka. Pečlivě vystlaného, útulného. Radost pohledět.

Není divu, že se z toho láskyplně zbudovaného pelíšku obklopeného pražskými paneláky zanedlouho ozýval pískot dvou nenasytných zobáčků. Holka a kluk? Ba ne, podle apetitu a neustálého hašteření se bych to spíš viděl na dva střapaté raubíře.

Za soumraku jsem tu povedenou rodinku občas pozoroval. To vám byl ale fofr! Sehnat něco k snědku, nakrmit ty nezbedné ušaté klučiny, trochu poklidit, popadnout dech a zase tradá do roboty. Každý den, znovu a znovu, dokolečka dokola.

Brzo jsem si ty milé sovičky oblíbil. A myslím si, že pomalu i celé sídliště. Když se třeba ochmýřená mláďátka náhodou na chvíli odmlčela, hned jsem si začal dělat starosti… Držel jsem zkrátka těm šikulům palce.

Nadešlo léto.

Kalousátka rostla jako z vody, i to jejich ustavičné pískání už bylo o poznání dospělejší. Jen jen vyletět! Byl jsem na ten jejich slavnostní vstup do života nadmíru zvědavý.

A najednou…

Blesk z čistého nebe! Jednou v sobotu, to už soumrak pokročil, ty dva dětské hlásky nadobro umlkly.

Nikdy na to nezapomenu. Ticho… Rozhostilo se ticho. Takové zvláštní potemnělé ticho. Hrozitánské. Zlověstné a zdrcující.

Honem jsem seběhl dolů a uháněl k tomu smrku. A tam…

Hnízdo pryč. Jen zoufalé kroužení nešťastných rodičů. Kus dál na trávníku pohozené bidlo. A kluci? Proboha, kde jsou ti soví kluci?!

Krve by se ve mně nedořezal.

Tolik starostí… Tolik lásky a něhy. Tolik péče a nekonečného piplání. Tolik bezesných nocí a odříkání… Tolik nadějí a plánů, blesklo mi hlavou.

Zbylo ticho… Nic než hrobové ticho.

V duchu jsem viděl dvě bezvládná tělíčka… Dva páry vyhaslých rošťáckých kukadel ‒

Jak jen se mohl někdo opovážit?? Lomcoval mnou vztek. A bezmoc… Kdyby se mi tak ten hajzl dostal do rukou!

A vůkol ticho. Pořád to strašné ticho.

Ne, takhle ne! To se mi všechno jenom zdá… Stál jsem tam, neschopen pohybu.

Ne, to přece nemůže být pravda!! Vždyť, utěšoval jsem se, vždyť to třeba může být celé úplně jinak. Ano, určitě!! Vždyť třeba ty dva uličníci jenom někam poodlétli! Jsou už přece docela velcí. Třeba se v tom letním šeru jen tak schovávají. Chichotají se a za chvíli na nás odněkud vybafnou. Třeba…

Ne. Kdepak. Nic. Jen ticho.

Naděje umírá poslední. Věřím, nepřestávám věřit, že se ti dva soví kloučci nakonec objeví. Že se přece jen časem ozvou a zvesela mi zamávají křídly…

Čekám.

Dobře to kdysi řekl John Lennon. Jsem mu za to stéblo naděje vděčný.