Leží dívka vedle mě

Leží dívka vedle mě, těžce dýchá do ucha. Myslel jsem, že miluje, ale je to záducha… Jistě jste se s těmito působivými verši už někdy setkali.

Rád bych jejich tvůrci vysekl poklonu a jedním dechem se mu omluvil, že neuvádím jeho jméno. Dělal jsem, co jsem mohl; přesto zůstává v utajení… Zapojil jsem do pátrání celou rodinu, AI, přátele i známé – a nic. Autor nenalezen. Velmi mě to mrzí.

Moment, co jsem to jen…

Nebude vám vadit, když si začnu znovu?

Děkuji.

Takže: Leží dívka vedle mě, těžce dýchá do ucha. Myslel jsem, že miluje, ale je to záducha… No jasně! To to trvalo… Chtěl jsem navodit téma, teda konkrétně zklamání. Potažmo deziluzi, selhání. Nenaplněné očekávání. Vystřízlivění. Jedno horší než druhé…

Když člověk prozře, když odloží růžové brýle, nestačí se kolikrát divit. Snad ještě hroznější je ale nevýkon. Nedostavení se kýženého. Leckdo to možná zažil na vlastní kůži. Zdrcující tlak – a kde nic tu nic. Čekáte, trpíte a očekávání ne a ne se naplnit!

Tuze nepěkné situace.

Zpátky k těm iluzím. Co se jejich ztrát týče, připomněl bych zde stručně dvě z četných, namátkou vybraných zklamání povahy jazykové.

Jazykové zklamání? podivíte se možná.

Ano, jazykové, vidíte dobře. Je totiž až k nevíře, co nevinné slůvko nebo toxická věta dokážou.

Posuďte sami.

Celý život jsem se naparoval tím naším jedinečným ř. Rodinné stříbro. Nikdy jsem to neopomenul zdůraznit. Bylo to takové zaklínadlo. Všelék. Ne, tohle sice nemáme, ale zato máme ř!

Až jednou… Očitá svědkyně mě bez varování ranila hláškou, že kdesi v odlehlých končinách Latinské Ameriky žije indiánský kmen, který to ř má taky!

Horší než dýka do zad! Zhroutil se mi svět.

Jen si to zkuste představit: doklopýtáte deštným pralesem nebo nedozírnou pampou k náčelníkovi zmalovanému od hlavy k patě a on se vám na uvítanou vysměje do očí (přeloženo do češtiny): Tak vy jste ty Češi s tím vaším velkolepým ř? A znáte tohle? Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet řádků střapaté třtiny!

Hrozné pomyšlení.

Dostával jsem se z toho pomalu celé léto. A když to užuž začínalo být lepší, dorazila mě dívenka z Arménie nebo z Gruzie, nebo tam odněkud – že to prý mají taky.

Bylo to na bílý ručník do ringu.

A další rána. Čerstvá, ještě nezhojená.

Učím na plzeňském peďáku, čehož si vskutku považuju. Občas se studentů anonymně dotazuju na různé záležitosti. Jak by co řekli, napsali, jak na co nahlížejí a podobně. Berou ty odborné miniankety jako zvídavost, nikoliv dotěrnost, což je skvělé. Ochotně se jich účastní, neboť pak obvykle následuje poutavá rozprava. Velmi mě to těší a naplňuje.

Posledně měli v nabídce zatrhnout, zda na refýži čekají na dvaadvacítku, nebo na dvacet dvojku. Jako na tramvaj. Coby Pražák jsem si byl jistý, že v drtivé většině případů, ne-li ve všech, převáží ten německý způsob čtení.

Co vás nemá… Celá polovina dotázaných čeká na dvacet dvojku!! To bych teda neřekl, ani kdyby mě mučili. Celý koncept, veškeré záměry a vize byly v háji! Fiasko. Studená sprcha!!

Zmohl jsem se jen na zkroušené A tuto jako myslíte vážně?!

Byl jsem nadobro rozhozen. Zaskočen. Popuzen! Nicméně ještě téhož dne bylo vše odpuštěno. Co jsou mé dětinské hypotézy tváří v tvář drsné realitě??

Jsem za ta češtinářská setkání rád. A mimochodem ‒ za všechno stejně může plzeňská MHD. Kolem hlavního nádraží totiž se prohánějí pouze tramvaje číslo 1 a 2. Ani jinde ve městě to nejspíš nebude o moc lepší, takže ty pražské varianty s vyššími čísly v Plzni vůbec neřeší.

Bývalý americký prezident John F. Kennedy při památné návštěvě Západního Berlína 23. června 1963 na závěr slavného projevu zvolal: Ich bin ein Berliner! (Česky: Jsem Berlíňan!) Bylo to výmluvné vyjádření podpory, sympatií, sounáležitosti s těžce zkoušeným ostrůvkem svobodného světa.

Poslední dobou mívám stále silnější nutkání učinit totéž – tedy odebrat se nepozorovaně na plzeňské náměstí Republiky, vylézt před katedrálou svatého Bartoloměje s pomocí boží na lavičku a hrdě zvěstovat světu: Jsem Plzeňák! Zbývá už jen dořešit, zda to bude vyznání halasné, či oznámení rázu spíše komornějšího. Nechte se překvapit.

Hlavně žádné závratě ani nenadálý poryv větru!

Je to troufalost, já vím, ale u vědomí onoho požehnaného akademického souznění bych si snad mohl dovolit zakončit mozartovským: Moji Plzeňané (i mé Plzeňačky) mi rozumějí!

Ať si klidně jezdí dvacet dvojkou! Na tom nesejde.