Kolik je na světě češtin?

Nejapná otázka? Ani bych neřekl. Pokud se někdo domnívá, že existuje čeština jenom jedna, tedy ta „naše“, tak je naprosto mimo mísu.

Už tady byla před časem řeč o tom, že češtinu ovládá asi dvanáct a půl milionu mluvčích (blog Stane se někdy čeština jednacím jazykem OSN?). To je v mezinárodním měřítku velmi slušná bilance. Většina jich pochopitelně žije v Česku, nezanedbatelné dva miliony v zahraničí. Po celém světě, na všech světadílech. Bylo už také zmíněno, že se znalost (spisovné) češtiny pohybuje na dosti rozdílné úrovni, a to i mezi jejími rodilými mluvčími (blog Umíme vůbec česky?).

Čeština se venku, to dá rozum, dostává do poměrně intenzivního kontaktu s místním majoritním jazykem, a proto se nevyhnutně a rozmanitě vyvíjí a mění (český jazyk se ostatně proměňuje i v našem prostředí). Utváří se tam rozhodně odlišným způsobem, než kdyby v tom těsném soužití s cizí řečí nebyla. Co a jak se v ní v zahraničí mění?

Jednotlivé složky češtiny doznávají různých změn, a to nestejně výrazných a rychlých. Největší tempo a rozsah vykazuje slovní zásoba, nejdéle a nejurputněji odolává tvarosloví. Neexistuje však jednotný mustr, celá záležitost je podstatně složitější.

Ve hře je třeba důležitá míra typologické příbuznosti dotyčných jazyků. Ocitne-li se čeština pod vlivem jazyka blízkého, s obdobnou mluvnickou stavbou, je vcelku reálný předpoklad, že bude průnik dotyčného jazyka značný a snadný. V opačném případě bude naše rodná řeč výrazně rezistentnější.

Příklad? V bývalém pruském Slezsku, tedy v dnešním Polsku, vznikly zhruba před dvěma staletími na Střelínsku nedaleko Vratislavi české osady ? Poděbrady a Husinec. Žilo tam asi 15.000 českých náboženských exulantů. Ačkoliv byli dlouhou dobu obklopeni němčinou, nevykazovala jejich rodná mluva směrem ke germánskému jazyku podstatnější posun. Po druhé světové válce ale na daném území převládla polština, potažmo asimilace, a zanedlouho nebylo po češtině ani vidu ani slechu…

Příbuzností jazyků to ovšem zdaleka nekončí. Je třeba zohlednit i demografické hledisko (počet příslušníků dané menšiny), charakter a formu osídlení (kompaktní versus rozptýlené; město kontra venkov), společenské uplatnění přistěhovalců (míra, intenzita kontaktu s majoritní společností), příčiny a okolnosti emigrace (šance běženců na návrat do staré vlasti aj.), v neposlední řadě též postoj jinojazyčné společnosti k minoritám (podpora – tolerance – útlak) apod.

Dobrá. Jakže je to ale s těmi avizovanými češtinami?

Napočítáme jich, kolik je libo. Vyčleňuje se kupř. čeština americká (nejvíce mluvčích), vídeňská (trochu zašlá sláva), banátská (Rumunsko, různé podoby), zubovštinská a jiné (Ukrajina), kruščická a další (bývalá Jugoslávie)… Nacházíme je nejen v Evropě, ale i v dalekých končinách (Argentina, Paraguay, Brazílie atd.).

Co s nimi?

Dostáváme se ke klíčové otázce: jsou tyto podoby češtiny stále součástí komplexu českého národního jazyka, či nikoliv?

Podle mínění některých bohemistů už stojí mimo něj. Uznávají sice, že se naše mateřština kdysi stala jejich východiskem, základním zdrojem, ale tím to hasne...

Co vy na to?

Já zásadně nesouhlasím. Pokládám to za totální úlet!

Není zde prostor pro sáhodlouhé výklady ani polemiky, tak aspoň telegraficky.

Kdyby tyto a podobné varianty netvořily součást (nespisovné) češtiny, prozraďte mi, kolik desítek, ba spíše stovek „samostatných“ slovanských jazyků by se rázem zjevilo?

Kdybychom byli tak přecitlivělí a alergičtí na jinojazyčné prvky, mohli bychom s čistým svědomím vůbec pokládat za samostatný a svébytný jazyk tu naši zdejší češtinu prošpikovanou cizojazyčnými elementy od hlavy až k patě?

Našli bychom odvahu říct našim krajanům žijícím v zahraničí, z nichž mnozí mají k češtině nesrovnatelně vřelejší vztah než někteří její uživatelé v Česku, že řeč, kterou produkují, nemá už s češtinou nic společného? Bylo by potom vlastně legitimní vysílat české lektory do četných krajanských komunit, které by – z hlediska některých tuzemských škarohlídů – „nemluvily česky“? Do enkláv, v jejichž jazyce nacházíme vzácné nářeční prvky, které se u nás již nevyskytují?

Je třeba mít na paměti, že každý z jazyků může vystupovat ve víceré roli: jako mateřský, cizí nebo druhý. Pořád ale přece jde o týž jazyk! Nebo snad ne? Pokouší-li se našinec o neumělou angličtinu, nehovoří anglicky? Opravdu? A jak tedy?

Závěrečná poznámka. Výše naznačené úzkoprsé a puritánské pojímání českého jazyka ostře kontrastuje s otevřeným, velkorysým (a smysluplným) vymezováním pojmu „česká národní literatura“. Do ní totiž patří nejen česky psaná díla v Česku, ale také česky psaná literatura v exilu, a – světě div se – literární texty psané na našem území třeba staroslověnsky nebo latinsky (např. Kosmova kronika). Máme snad tyhle nečeské vetřelce z našeho písemnictví vyštípat??

Je mi jasné, že s některými lidmi nic nehne. Jejich věc. Jejich boj. Uzavírám už raději výrokem Viléma Mathesia (1932), jednoho z nejpovolanějších: „… cesta českého purismu /…/ je vroubena hroby příkazů a zákazů, které jazyková prakse zašlápla.“