Kdo všechno uměl česky?

No, bylo by to procesí vskutku požehnané. Úplně by postačovaly celebrity. Vladaři, světci, umělci a další ctihodní potentáti. Nabízí se logická otázka: která ze všech těch VIPek by asi byla nejslavnější?

Těžko říct. Je to hrozně subjektivní. Pro někoho otec vlasti, Karel IV., či tatíček Masaryk, pro jiného třeba Ferda Mravenec nebo Hurvínek.

Já osobně mám v téhle záležitosti naprosto jasno. Číslo jedna je Jára Cimrman. Nepřekonatelná persona. Není co řešit. A dál? S menším odstupem pak jistý Josef Švejk, řekl bych.

Poté dlouho nic.

Víte, tihle dva, to je holt jiná liga. Konkurenti jim tak akorát mohou okopávat kotníky.

Další pořadí?

Jan Hus. OK. Šeredně si to však pohnojil tím svým umanutým lpěním na už tehdy ignorovaném rozlišování tvrdého a měkkého l a taky i / y ve výslovnosti (jak je tomu např. v ruštině). Ale budiž.

Komenský? Ano, jistě. Tomu zase moc nepřidalo to jeho věčné rozumování o škole a o učení…

A co třeba takový praotec Čech?

Praotec Čech?! Dejte pokoj! Nemůžu mu přijít na jméno. Zdejší mléko a strdí bylo a je sice fajn, to ale, krucinál, nemohl popojít o kousek dál? To se musel usalašit hned na prvním kopečku!? Vždyť k Jadranu je to odsud co by kamenem dohodil…

Pozdě bycha honit.

Obraťme list.

Nabízí se samozřejmě celá plejáda dalších velikánů. Každý si tam může dosadit svého favorita. Nerad bych kupř. přehlédl naše obrozence nebo Josefa Hlávku, Tomáše Baťu… Smekám.

Česky snad uměl i Franz Kafka. A co Habsburkové? Prý žádná sláva. Dobrá vůle v zásadě nechyběla, byli ovšem na štíru s gramatikou… A takoví Jagellonci? Příšerná interference s polštinou (něco podobného jako ty velkomoravské moravismy!). Lucemburkové? Agramatičnost provázená děsným ráčkováním…

Vidíte? To máte pořád něco.

Jak je to se ženami? Ty věru neradno přehlížet. Tak namátkou: kněžna Libuše, svatá Anežka Přemyslovna, zvaná Česká, svatá Ludmila. Své fandy má dozajista i divoká Šárka, Viktorka… Červená Karkulka! Je tu též Barbora Novotná, později Panklová (alias Božena Němcová). A v neposlední řadě Berta von Suttnerová (baronka Bertha Sophia Felicita von Suttner, rozená Kinská, chcete-li). První žena, které byla roku 1905 udělena Nobelova cena míru. Je hrozné, že ji u nás skoro nikdo nezná. Život jako na horské dráze! Jeden čas pracovala v Paříži jako tajemnice Alfreda Nobela… Příběh pro Hollywood.

Není to nejhorší bilance, co říkáte?

Někdy si kladu otázku, jak jen tu naši řeč více zviditelnit. Dostat na skutečně světovou úroveň. Tvrdý oříšek.

Mám dojem, že se tak rozhodně nestane tzv. „cestou zdola“, bědným lidem počínaje. To sotva. Mimochodem: nedávno na to dojel jeden kolega. Umínil si, že na to půjde jaksi od lesa (spíše od pralesa). Vydal se jako zapálený misionář šířit povědomí o češtině kamsi do zapadlých končin jihovýchodní Asie. Záchranná expedice, která se po třech měsících vydala po jeho stopách, našla v džungli už jen jeho levý sandál a ohořelou obálku příručky Česky snadno a rychle…

Ne, tudy cesta nevede.

Chce to jít na celou záležitost velkoryse! Nebát se. Neupejpat se a zapátrat setsakramentsky vysoko. A protože odvážným štěstí přeje, úspěch se určitě dostaví. Na to můžete vzít jed.

A hle! Rázem tu máme různé ministry a dokonce i prezidenty českého původu (nebo češtiny znalé) v diplomacii americké, německé, rakouské, brazilské, kanadské, mongolské… A k tomu, jako třešnička na dortu, kambodžský král Norodon Sihamon. Po dvanácti letech pobytu a studií v Praze nemá jeho čeština chybu. Fantazie!

A to zdaleka není všechno. Netvrďte mi, prosím vás, že při pobytech u nás nepochytil nic z češtiny třeba Petrarca, Goethe, Mozart, Casanova, Napoleon, Turgeněv, Apollinaire, generál Laudon…

No, tomu říkám propagace! Jen tak dál.

Jen houšť a větší kapky!

Víte, občas se vám zasním a přeju si, aby to bylo jako dřív. To totiž český jazyk skutečně býval jazyk králů. A jistě i tak trochu aspiroval na krále jazyků.