K čertu s gramatikou!

Vsadili byste si na tvrzení, že je zhola nemožné domlouvat se jazykem, který prakticky nic nerozlišuje? Tedy takové ty záležitosti jako mluvnické číslo, slovesné časy, jmenný rod a tak podobně.

Nedělejte to! Vím, o čem mluvím.

Všechno jde za osmahlým panem Taokem. Nenápadný čtyřicátník, samouk z tajuplného tichomořského ostrova.

Dorazil na srpnový intenzivní kurz češtiny z Mnichova, kde se již delší dobu úspěšně živí překládáním a průvodcovstvím. Pestré portfolio jazyků hodlal v matičce stověžaté rozhojnit „o jeden nějaký trochu exotická řeč.“

Pokaždé když jsem na něho v učebně pohlédl, vybavily se mi průzračné tyrkysové vody oceánu, vyhřátý bělostný písek nedozírných pláží, štíhlá těla palem rozpustile vyčuhujících ze zdivočelé vegetace jako elegantní slunečníky. Nádhera… Hned bych sbalil kufry a jel!

Nevšední kurz to byl, jen co je pravda. Všichni do jednoho byli do češtiny nevídaně zažraní. Nadto komunikativní, kreativní, zvídaví… Snažili se obdivuhodně, přestože jsem se je ráno co ráno pokoušel od dalšího studia odradit. Kdepak!

Pro ilustraci vám umožním nahlédnout na chvilku do jedné z četných výživných diskusí, tentokrát na téma Moje rodná řeč.

Tak poslouchejte.

Jeden po druhém teď dávají něco k lepšímu. Potom přichází na řadu pan Taoko. Hned při prvních slovech o jeho mateřštině – nazvěme ji pracovně n´mgwanštinou – vše utichá.

Mr. Taoko: „U nás… u nás nemá skoro nic. Třeba nezná vůbec rod. Nikdo… nikdo ví, jestli to třeba holka, nebo kluk. Má na ostrov jen takový slovo, něco jako „postava“. Nikdo ví. To nevadí.“

Marcel (Maďar): „Super! U nás něco podobného. Nechápu, bozsom három, proč se jeden Čehůn divil, když já se spletl a řekla jsem „Jsem Marcela, přijela tu z Budapešť“.

Mr. Taoko: „Tak. Rozumím. U nás to nevadí. Nikdo pozná nic…“

John (Američan): „Wow! Hele, moment – a co když se třeba tvůj máma zeptá, jestli už nakonec s někým chodíš? Co říkáš?“

Mr. Taoko: „Říkám, máma, ano, už mám nějaká postava. Já moc rád, máma moc rád, ale ona ví nic… Jestli kluk, jestli holka… To nevadí. Ona moc rád. Opravdu rád.“

John: „Fakt hustý!“

Mr. Taoko: „Taky v náš jazyk nemá čas. Žádný budoucnost, žádný minulost… Nic. To nevadí.“

Li (Číňanka): „Máme taky to, děkuju. Ne žádný časy. Výborně! Něco podobný…“

John: „Pááááni… To je teda stejný jako ty pankeři ze Sex Pistols! No future!“

Mr. Taoko: „Ano, no future. OK. To nevadí. Na moje ostrov žádný postava má plán. Žádný úkol, žádný stres. Proč mít časy? Nepotřebuje… Má času dost.“

Sanni (Finka): „No nazdar… A co dále ještě nemáte??“

Mr. Taoko: „Ještě moc, moc. Nemá ani number. Číslo. Zná jen „jeden“ a „moc“. To nevadí.“

Jaczek (Polák): „Týjo. A co twoja mama, když do ní powieš, že třeba chceš prezentowat ta twoja nová postava doma?“

Mr. Taoko: „Pohoda. Říkám, máma, máma, asi někdy možná pozná moje nová postava. Možná pozná i celá postava rodina.“

Jaczek: „Joj, ale twoja mama přece nemůže nic wiediet! Kdo przyjde, kdy przyjde, kolik lidí przyjde… Jestli jenom jedna postava, bo moc postava, celá famílija… Nebendě z tego mama trocha zdenerwowana?“

Mr. Taoko: „Proč? Máma sice ví nic, ale je rád. A má jídlo. Dost jídlo. No problem. Jde rychle do prales a přinese jídla moc. To nevadí. Ona moc rád. Moc! … No a… a taky na můj ostrov nemá kondicionál… To nevadí…A nemá ani…“

No, tak to by snad jako ukázka mohlo stačit.

Přiznám se, že mě to tenkrát dost vzalo… Úplně vám mi došla pára. A hlavně chuť neustále se za něčím plahočit. Proč ty celoživotní dostihy? K čemu to sisyfovské koulení hovniválské kuličky?!

Je to všechno na draka.

Ten pan Taoko mi tehdy nasadil do hlavy ještě jiného brouka: Jakou cestou by se měly naše jazyky ubírat? Měly by směřovat k jednoduchosti, pravidelnosti, anebo naopak ke složitosti, obtížnosti, propracovanosti, variantnosti?

Čert ví.

Jisté je jedno: mluvnické systémy těch našich „civilizovaných jazyků“ obsahují a vyjadřují kdeco. N´mgwanština pana Taoka téměř nic... (To nevadí).

A teď ruku na srdce: kdo je podle vás na tom božím světě šťastnější?