Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo…

To víte, Švejk, to se hnedka pozná. Klasika! Rovnou tesat do kamene. Nezbývá než dodat: Naštěstí tomu tak doposud vždycky bylo.

A o to přece jde, ne? Nebo by aspoň mělo jít. Prostě převzít štafetu a snažit se, aby pokud možno pokaždé nějak bylo. Kdyby se totiž mělo schylovat k tomu, že už nijak nebude, mohli bychom to tady celé zabalit!

Velmi zavazující.

A teď z jiného soudku: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Uhodnete? Ano, správně! Jan Werich.

Nepřekonatelné.

Mám tyhle slavné výroky rád. Je v nich jakási až povznášející hloubka. Moudrost. Obsahují poučení, vtip, mistrné vystižení podstaty člověčího pinožení a bytí.

Zatoužíte-li po nich, stačí jen oslovit umělou inteligenci. Ta vám jich naservíruje, co hrdlo ráčí. Třeba i roztomilou hlášku Marie Antoinetty, jež měla ve své provokativní frivolnosti prohlásit: „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ Však také neskončila pod gilotinou pro nic za nic. Neradno tahati tygra za vousy…

Nevím, jak to máte vy, mě ale ještě daleko více přitahují a baví výroky slavných rázu výsostně soukromého, neadresované (a neadresovatelné) zvídavému uchu veřejnosti. Bývají, kulantně řečeno, dosti problémové. Jedná se vesměs o průpovídky nežádoucí, ututlávané, dementované. O spontánní prohlášení bořící mýty, připravující národ o iluze i o poslední zbytky ideálů. Na straně druhé onu osobnost nesmírně zlidšťující. Takové nenápadné, neplánované polidštění bývá populací velmi vítáno a ceněno. O tom žádná.

Já si takové situace občas představuju.

Příklad nějaké féerie?

Podle slavné Kosmovy kroniky měl zemdlený praotec Čech po strastiplném putování a výstupu na horu Říp pohnutým hlasem zvolat: „Toto jest země zaslíbená, zvěře a ptactva plná, strdím a mlékem oplývající.“

Budiž. Já daný výrok nikterak nerozporuju. Zajímalo by mě ovšem, kolik členů družiny rozumělo výrazu „strdím“ (lesní med). To za prvé. A za druhé: nejen na Podřipsku se traduje, že dotyčný výrok není úplný. Že mu chybí druhá část. Měla znít nějak takto: „No konečně! Zatracený koleno. Běžte si, lidičky, kam chcete, já už dál nejdu!“

Není důvod nevěřit. Na každém šprochu pravdy trochu…

Co tak asi v momentech vypjatých i všedních pronášela třeba kněžna Libuše, Karel IV., otec vlasti, Albrecht z Valdštejna, tatíček T. G. Masaryk, maršálek J. V. Radecký, B. Panklová, F. Palacký, E. Holub, G. Frištenský, A. Mandlová, F. Kafka, pan rada Vacátko,…? To tak vědět! To by byla psina… Kolikrát bychom udiveně zvedali obočí? Kolikrát asi bychom nevěřícně kroutili hlavou? Jak často by muselo nastoupit vypípávání??

V nečekaně prozaickém duchu se měli vyjádřit kupříkladu i věrozvěsti Cyril a Metoděj. Poté co v májových dnech léta Páně 863 v obci Brodské na moravsko-slovenském pomezí přebrodili řeku Moravu, povídá zmáčený Cyril: „Brácha, já tě varoval! Podívej těch komárů…“ Neméně zmáčený sourozenec měl podrážděně opáčit: „Copak komáři. Čert je vem. Ale doneslo se mi, že prej tady ti Slovani žádný nový písmo nepotřebujou! Že sem jdeme úplně zbytečně. Teda jestli tohle se potvrdí, tak si to tu někdo zatraceně odskáče!“

Vida! Misionář nejspíše narážel na skutečnost, že tamní populace už dvě století prokazatelně písmo užívala. A sice runové. Dokládají to nálezy archeologů brněnské Masarykovy univerzity (2017) v lokalitě Pohansko, resp. poblíž zámečku Lány u Břeclavi. Na území bývalého velkomoravského hradiště byla nalezena žeberní kost tura se sedmi znaky runového písma (to čítá celkem 24 znaků) užívaného v Evropě do sedmého století našeho letopočtu. Že by pozůstatky nějakého prastarého praslabikáře??

A do třetice.

Korunu všemu nasadila nedávná utajovaná událost ve starobylém polském Lešně (Leszno). Tam, jak známo, přišel J. A. Komenský při mohutném požáru za švédsko-polské války v dubnu 1656 nejen o veškerý majetek, ale především o cennou knihovnu a velevzácné rukopisy. Tragédie…

Jak se ovšem ukázalo, některé fragmenty jeho zničených spisů vstaly z popela. Jako bájný Fénix. Jistý pan Kazimierz Plowarski totiž ve Wrocławi na sklonku loňského roku doručil v dobré víře na tamní Instytut narodowy językow i kultur slowanskych několik pečlivě zabalených (ohořelých) pergamenových svitků nalezených jeho předky na inkriminovaném spáleništi. Jeho rodina je po celé generace starostlivě uchovávala. Nyní se konečně rozhodla předat je k prozkoumání.

Už při jejich zběžném ohledání narazili badatelé na stěží uvěřitelný výrok Učitele národů. Stálo tam údajně černé na bílém: „Schola ludus? Certe. Schola delectans? Ita. Schola emendatrix? Fiat. Sed inclusio nequaquam!“

Nevídané! Co říkáte?

Projděme si to slovo za slovem: Škola hravá? Jistě. Škola zábavná? Proč ne? Škola jako polepšovna? Budiž. Hlavně ne inkluze!

Co na to říct? Pravda bývá někdy krutá…

Není divu, že je na celý ten epochální nález uvaleno přísné embargo.

Takto by šlo ‒ při vší úctě k tuzemským i cizokrajným velikánům ‒ pokračovat do aleluja. Leč všechno má svůj konec. I malý fiktivní pohled pod pokličku. Někomu postačuje k mystifikaci trocha fantazie, smyslu pro humor a neškodné recese (tak to taky doufám chápete), jiný si může pomoci třeba šálkem čaje z lysohlávek…

Jak kauzu s domnělými výroky slavných nahlížet?

Slovy klasika jsme začali, slovy jiného tuto kapitolu uzavřeme: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Jára Cimrman