Jak jsme do Soulu napoprvé nedojeli

Druhá polovina srpna 2016, necelé dva týdny před začátkem podzimního semestru. Vedro, vlhko jako v prádelně. Jeden monzunový přívalák za druhým...

Překonali jsme jet lag (proti Praze rozdíl sedm hodin) a prokousáváme se náročnými začátky v překrásném, leč zatím opuštěném Yonginském kampusu. Nachází se nějakých 30 km od metropole. Dorazili jsme příliš brzo. Není koho se zeptat, s kým se poradit. Většina ostřílených zahraničních vyučujících přijede později.

Zabydlujeme se. Metodou „pokus ? omyl“ zkoušíme zařízení bytu, společnou prádelnu, sociální sítě. První dobrodružné nákupy, první průzkumné procházky po okolí. Máme velikánské přání: vyrazit co nejdříve do Soulu!

Partyzánsky si vyhledáváme domnělý bus. Z toho, co nás v nedaleké megapoli čeká, máme nefalšovanou cestovní horečku: futuristické mrakodrapy, záplavy pestrobarevně zářících neónů, starobylé královské paláce s exotickými zahradami, obří obchodní centra, neustále pulzující přepychový Gangnam, oblaka párající Lotte tower, prostopášný kosmopolitní Itaewon posetý bary a puby, nesčetné trhy… Prostě paráda!

Svěží sobotní ráno. Manželka, nejmladší syn a já postáváme na liduprázdné zastávce. Každý baťůžek s pokladem nejcennějším – papírkem s korejsky namalovanou adresou a jménem stanice metra Sadang, odkud bychom se měli vracet zpět. Sváteční nálada se mísí s obavami. Ty jsou naprosto na místě. Nulová znalost jazyka, pražádné ponětí o aglomeraci čítající třiadvacet milionů lidí. Počet stanic metra se blíží tisícovce… Pokud se někdo ztratí, už se s ním asi neshledáme.

Pracně vypátraný spoj se blíží. Hážeme chmury za hlavu. Sláva! Hurááá kupředu!!

Vyfešákovaný šofér v bílých rukavičkách, čisťounké záclony podél vypucovaných oken. Nevlastníme místní „lítačku“, a tak se chystám platit v hotovosti. Netuším, kolik za to chtějí.

„Soul?“ ptám se pro jistotu.

Řidič nějak nechápe. Menší zádrhel? Něco se mi snaží sdělit. Nerozumím ani slovo. Abych nevypadal jako naprostý ignorant, horlivě přikyvuju a vytahuju papírovou bankovku. Muž za volantem nic nenamítá. Nastupujeme tedy.

Sedíme pěkně za sebou, každý u okénka, nažhaveni hltat ty vytoužené nevšední dojmy.

„To je krása, co?“ hučím do nezletilého syna, „tak za dvacet minut bude Bundang, a potom už Soul. Uvidíme supermoderní věžáky… Koukni. Všude kopce a hory. Hele, a tamhleto, to budou rýžový pole!“

Kocháme se okolní scenérií.

„Mně teda připadá, že do žádnýho Soulu nejedeme,“ mírní po chvíli žena moje nadšení, „zahnuli jsme doleva, ale Soul je podle mě spíš napravo.“

„Ale prosím tě, co pořád máš? Nesejčkuj! Vždyť jsme to přece tolikrát kontrolovali,“ odpovídám podrážděně. Uraženě civím ven.

Prázdný bus je svědkem kratší partnerské rozmíšky.

Cesta pozvolna ubíhá. Začíná vycházet najevo, že má moje choť zase pravdu. Všude jen pole. Náš bus míří na opačnou stranu, do 15 km vzdáleného zábavního parku! Nemáme sebemenší tušení proč…

Zanedlouho se ocitáme na stanovišti před ním. Konečná!

Kde jsme jen mohli udělat chybu?

Jsme odhodláni držet se chybně zvoleného busu jako klíšťata. Další experimenty si nemůžeme dovolit. To by mohl být náš konec.

„Zůstaneme sedět, a uvidíme, ne?“ navrhuje moje drahá, „takovejch peněz… Třeba to bude pokračovat do Soulu? Nebo… nebo nás to aspoň zaveze zpátky.“

„Já už do jinýho autobusu nevlezu!“ mrzoutí se otrávený syn.

Pan řidič nám dává najevo, že musíme vystoupit. No nazdar!

Po půlhodině čekání nasedáme do jiného busu, opět s týmž číslem. Tentokrát, jak posléze pochopíme, správně.

Nemám drobné. Platím v nouzi bankovkou nejvyšší možné hodnoty. Řidič na mě chvíli užasle hledí. Poté ze sebe vydá mnohoznačné „Ooooooooooo?!“ Bere nedůvěřivě podezřelé platidlo a u prodejního automatu na jízdenky, který má po pravici, tiskne tlačítko. Rázem mě začíná ostřelovat příval drobných mincí. To jako peníze zpět. Dvacet, třicet, osmdesát… Rachotivému výjevu se zájmem přihlíží skupinka již nastoupivších domorodých cestujících. A opět zaznívá to jejich sborové „Ooooooooooo?!“

Manželka s potomkem obracejí oči v sloup. Nehlásí se ke mně.

Za necelou minutu a půl je zásobník prázdný. V trýznivém tichu si nepřestávám cpát do beztak už přeplněných kapes další a další drobáky. Konečně můžu poodstoupit a uvolnit prostor ostatním pasažérům. Hrůza!

Tentokrát jsme se trefili. Za hoďku jsme na místě. Skutečnost překonává naše očekávání! Žena se synem jsou tou podívanou nadšeni. Já ovšem pečlivě vážím každý krok. Ploužím se, celý zchvácený, báječnými soulskými ulicemi s kapsami proklatě nízko! Vypadám, jako kdybych v nich ukrýval dvě vysloužilé žehličky a zoufale vyhlížel sběrný dvůr… Jediné, čím se zaobírám, je otázka, jestli to ty zatracený kaťata vydrží až do večera.

Martyrium přináší nezanedbatelný bonus: máme drobné na menší výdaje až do konce pobytu…