Já jsem z toho guyelen!

Bystřejší čtenář v názvu zajisté hravě odhalil zamaskovaného jelena. Skvělé! Při pátrání po původu notoricky známého spojení jsem se totiž musel vypořádat se spoustou balastu, mimo jiné i s tímhle pseudoaustriacismem.

Teď si snad už konečně všichni rozumíme: vše se točí kolem jelena. Jen tak mimochodem: je vám známo, že se náš jelen může pochlubit navlas stejným uherským protějškem? Ten ovšem v maďarštině znamená „přítomen!“

Pokud jde o vznik tohoto i dalších pozoruhodných frazémů a pojmenování, nabízím tři různorodé případy. Nebojte, bude to velmi stručné.

Zastavení první

Já jsem z toho jelen! Jak tohle spojení vlastně vzniklo?

Existují různé verze, jenže většinou takové nijaké. Nezáživné, nudné… Mně se líbí následující: v dobách c. k. mocnářství, dej mu Pánbůh věčnou slávu, zaznívala v rakousko-uherské armádě pestrá směsice jazyků. Český vojáček se na buzerplacu hlásil hromovým Zde!, uherský zase pro nás komickým Jelen! No, a slavné spojení vyjadřující nepochopení, bezradnost bylo na světě…

Paráda. Kdo by to byl tušil?

Podobných případů s cizojazyčnými prvky jsou v češtině mraky. Třeba takové to Měl jsem kliku. Zná ho a užívá snad každý. Nejsem si však jistý, jestli širší veřejnost tuší jeho kořeny v němčině, konkrétně v tamním Glück haben (mít štěstí). To má, jak vidno, s dveřmi věru pramálo společného.

Pozor ovšem na možné faux pas!

Kolegyňce na jisté německé bohemistice se konečně podařilo dostrkat ke státnici nepříliš pilnou Gabi. Milá Gabriela však u zkoušky nečekaně zazářila. Když jí užaslá komise blahopřála, dojatá Gábina přítomné uzemnila upřímným: „Moc děkuju, já dnes měla z prdele kliku…“

Kouzlo nechtěného. Celý pozitivní dojem byl rázem na draka (vzniklo zkomolením německého dreck = česky h****).

A to ani zdaleka není všechno!

Odhalování původu některých frazémů může být vzrušující. Občas dokonce připomíná detektivní pátrání. Jejich autor bývá neznámý, výjimku potvrzující pravidlo představuje vyjádření o sto šest. Máme to jaksepatří doloženo!

Nevěříte? Poslechněte si vysvětlení L. Malého z Příbrami, pana řídícího ve výslužbě v časopise Naše řeč (1937): „V roce 1880 jsem se přel s přítelem K., že děvče, do jehož očí se zadíval, nikdy nezíská. Kolega se se mnou vsadil, že do sv. Jana Nepomuckého bude ta dívka jeho. Měl na to lhůtu od 29. ledna do 15. května, tedy celých sto šest dnů. To jsme si často připomínali rčením, že jde „o sto šest“, a některý z kolegů je zanedlouho zanesl i do vtipu Humoristických listů. Odtud se pak toto spojení rozšířilo do obecného úzu, přestože tehdy nikdo nechápal význam zmíněných slov.“

Fakt hustý! Ne nadarmo se asi proto říká Cherchez la femme! ‒ Za vším hledej ženskou…

Obraťme list.

Zastavení druhé

K jednoslovným pojmenováním s pozoruhodným osudem se řadí krůta. Doputovala k nám z německého nářečního Grutte. Krajně podezřelé vzezření onoho kura a nejasná země původu zavdaly v minulosti podnět k četným dohadům a falešným představám. Posuďte sami.

V angličtině má krůta paralelu ve slově turkey ukazující na domnělou tureckou stopu. Samá voda!

Ve francouzštině a z ní pak v řadě jazyků (ruština, polština, ukrajinština atd.) zvítězila zavádějící hypotéza o její domovině v Indii (dinde = d´Inde; inďjuk). Kdepak!!

Portugalsky hovořící mluvčí (včetně Brazílie) zase situovali rituálně obětovaného tvora do Latinské Ameriky, do Peru (= peru). Vedle jak ta jedle!!!

Ani tímhle to, přátelé, ještě nekončí!

Tak třeba turecky se řekne krůta hindi, což nás směruje do již zmíněné Indie. Arabským ekvivalentem je ovšem sousloví dīk rūmī, doslova „římský kohout“; Řekové tomu kurovi pro změnu říkají galapoúla, čili kuře galské, potažmo francouzské… A tak dále.

Docela mazec…

Tak jak to teda vlastně je? Necháte se poddat?

Dobrá: domestikace krocana divokého Aztéky započala před třemi tisíci lety v dnešním Mexiku; do Evropy se pak díky španělským kolonizátorům dostal kolem roku 1519…

Když už jsme u těch cizích slov a exotických dálav, dovolte ještě malé odbočení k místním jménům.

Zastavení třetí

Jako malý kluk jsem náruživě sbíral známky. Hlavně díky nim jsem věděl, kde se nachází i ten nejmenší státeček na zeměkouli, jaké má hlavní město a tak podobně. A když jsem obdivně koukal na všechny ty romantické mapy, v duchu jsem vyplouval na dobrodružné zaoceánské výpravy… Argentinské Buenos Aires mi přálo dobrý vítr do plachet; v uruguayském Montevideu nebo v bývalém Cejlonu jsem slyšel zvolání kapitána plavícího se po nedozírných pláních oceánu: Vidíííííím horůůůůůů!, nebo I see land!!! A to teprve byla úleva, když se na obzoru objevilo toužebně očekávané Belo Horizonte…

Panečku, to vám byly časy!

Zato dneska! Z těch všech technologií jde jednomu hlava kolem… Já proto tomu rakousko-uherskému jelenovi (a vlastně i guyelenovi, proč ne) předpovídám báječnou budoucnost a dlouhá léta. Předlouhá.