Chvála výřečnosti

Dokázali byste vymámit na jalovici tele? Bez výřečnosti sotva. Jen to zkuste! Těžké, přetěžké… Umíte aspoň obstojně smlouvat, třeba abyste nedostali pokutu? Asi jak kdo. Ne nadarmo se říká: Líná huba, holé neštěstí.

Té radosti, když batole poprvé promluví! (A což teprve, když se partnerka na okamžik odmlčí!!). Lidé mluví a mluví. Odnepaměti. Diskutují, baví se, hádají, hovoří, žvaní, konverzují… Proč? Co já vím. Panická hrůza z ticha? Z prázdna? Jen máloco je horší než trapné mlčení.

Kdo má vyřídilku, mívá to v životě snadnější. V řeči mateřské i cizí. Někdo se ostýchá a váhá, jiný si hravě poradí. Tak třeba Ulrika, pohledná plavovláska, posluchačka bohemistiky ze Stockholmu. Dorazila sem kdysi na semestrální pobyt. Jen velmi mírně pokročilá (tedy v češtině). Pár dní po příjezdu potřebovala na toulce Prahou vědět, kolik je hodin. Hodinky na koleji, počátek devadesátek prakticky bez mobilů. Co teď?

Vyhlédla si na refýži, jak mi se smíchem líčila, postaršího korpulentního pána s ošuntělou aktovkou. Masivní brýle, obstarožní hnědý klobouk maskující pokročilejší již pleš, onošený šedivý baloňák. Přistoupila k němu, pohlédla mu do očí a dotázala se: „Ahoj, máš čas?“ A bylo vymalováno! To, že tam ten zkoprnělý pantáta nejspíš čeká na dvaadvacítku dodnes, to je jiná věc.

Lidé mluví a mluví. Odjakživa. Já to mám jinak. I mlčení může být přece výmluvné, ne? Jsou dny, kdy by se ve mně hlásky nedořezal… Najdou se tací, kteří to umí ocenit. Dokonce to vyžadují! Při konverzaci s mladinkými korejskými bohemisty o ideálním partnerovi si vzalo slovo jinak vcelku neprůbojné děvče. Muž mého života? Jasné jako facka: žádné tučné konto, luxusní byt, limuzína, vysportované tělo… Co vás nemá! Případný nápadník jednak „Nesmí mluvit doma,“ jednak „Musí zabít brouka“ (rozuměj „zlikvidovat obtížný hmyz“). Přes to nejede vlak!

Inspirativní, co říkáte?

Uznávám ovšem, že mohou nastat situace, kdy se tu a tam něco prohodit jeví jako nanejvýš žádoucí.

Před mým dvouletým služebním pobytem v Soulu bylo potřeba dořešit spoustu věcí. Pojištění, vízum a pracovní povolení, bydlení, školu pro potomstvo, finance, různé akademické záležitosti… Budoucí šéf byl shodou okolností na pár dní v Praze, a tak jsme i s ženou vyrazili na seznamovací večeři.

Povedený večer to byl. Nenuceně jsme se bavili, počáteční ostych byl záhy ten tam. Pohodička… Neodpustím si nicméně drobnou poznámku. Dodnes nechápu, jak mohou některá palčivá bohemistická témata (namátkou kolokabilita nebo lingvodidaktické dopady pádového synkretismu), do nichž jsme chvilkami zabrousili, nezasvěceného posluchače (mou choť) tak strašně prudit. Ty její opakované ostentativní oči v sloup byly opravdu, ale opravdu zbytečné…

Asi po půldruhé hodině jsem počal vnímat stále častější a netrpělivější okopávání pravého kotníku. Manželka… Otočil jsem se k ní. V jejích očích se zračilo nedočkavé: „Na co pořád čekáš? Kdy se ho už konečně zeptáš?!“

Ach so… Ne, kdepak, osudu neutečeš. Dotaz na výši platu: obávané to a urputně oddalované vyvrcholení večera.

Nenadálý útěk? Ne, na to zapomeň! To by ti dnes neprošlo! Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krůpěj studeného potu. Už si ani pořádně nevzpomínám, jak jsem to dokázal. Po chvíli jsem však mohl v duchu zajásat: Hu… Dal jsem to!

Vypadalo to nějak takhle.

Vážený pan profesor po nesmělé otázce zprvu trochu váhal, načež se ke mně naklonil (opět s dlaní před ústy, jak mu velela přísná řečová etiketa) a v hučícím sále spiklenecky zašeptal něco jako „mumurumundu.“ Po krátké pauze ještě významně dodal: „… ve wonech.“

Z první, nepochybně nejpodstatnější části sdělení, jsem bohužel nezachytil ani půl slova… Sakra! Polilo mě pro změnu horko. A vůbec ‒ kolik je vlastně jeden won? Bože, to je situace! Abych předešel mezinárodní roztržce a nevypadal jako úplný jantar, zatvářil jsem se, jako že je všechno v nejlepším pořádku: „Děkuju, pane profesore. To je tedy skutečně solidní nabídka… To jsem vůbec neočekával…Opravdu skvělé.“

Oba spoluhodovníci se po těch slovech zatvářili nadmíru uspokojeně.

Asi po deseti minutách se ctěný host odebral na toaletu. „Hele, tak co, povídej! Kolik?“ visela mi na rtech žena.

Musel jsem s pravdou ven: „Nevím… Fakt netuším…“

Moje lepší polovička zbledla a nechápavě na mě zírala. Konečně, trvalo to snad celou věčnost, popadla dech: „Cože?! Ty nevíš?? Proboha, jak to?“

„Nic jsem neslyšel…,“ pokoušel jsem se ji trochu upokojit, „nerozuměl jsem mu.“

Zdálo se mi, jako by ztrácela vědomí. Když se jakž takž vzpamatovala, počala zoufale lomit rukama: „Co jsem komu udělala?! Máme jet na dva roky pryč, celá rodina, a ty nevíš, kolik tam budeš brát? To jako myslíš vážně? Ty bláho, já si beru neplacený volno a on netuší, jestli nás tam vůbec uživí??“

Nejraději bych nadobro zmizel v nějaké mezigalaktické černé díře.

„Neboj,“ hlesl jsem nepřesvědčivě, „ nějak to vyřešíme.“

Jen rezignovaně vzdychla.

Co si počít?! Zopakování neúspěšného dotazu jsem striktně zavrhnul (Přece před ním nebudu vypadat jako naprostý pitomec, ne?!).

No, a jsme u té výřečnosti. Slova se chopila těžce zkoušená manželka. A hle ‒ po pár minutách bylo vše kulantně objasněno a vyřešeno. Bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem.

Sláva!

A tak jsme zanedlouho, má na tom lví podíl, mohli směle vyrazit za novými výzvami a dobrodružstvími do orientálních dálav. Za hranice všedních dní…