Chibamy se i AI učý

Kvůli nějaké odborné lapálii jsem si před časem potřeboval ověřit, v jaké sestavě v současnosti vystupují vyjmenovaná slova.

My jsme jim před více než půlstoletím museli říkat „vyňatá“. Předpokládám, že pro dnešní školáky představujou obdobnou noční můru jako tehdá pro nás.

Při pomyšlení na pracné a v mém případě většinou beznadějné pátrání v děravé paměti se mi kupodivu vybavil rozhlasový pořad, jehož závěrečnou část jsem za svého působení na bruselské univerzitě náhodně vyslechl.

Jistý futuristický jazykový institut v něm nabízel za vcelku přijatelný peníz výuku jazyků pomocí hypnózy. Stačilo prý jen několik seancí a člověk, věřte nebo ne, za měsíc dva obstojně mluvil. Bomba!!

V prostoru vyhrazeném dotazům se dovolal i jeden senior původem z Belgického Konga. Zajímal se o možnost oprášit si pradávnou znalost domorodého jazyka, jímž jako čtyřletý před odchodem do Belgie plynule hovořil.

„Samozřejmě,“ zněla odpověď, „to je pro nás maličkost,“ načež mu bylo vysvětleno, že zapomínání nespočívá v tom, že se pohřešovaná data jaksi vypaří, nýbrž v problému, že náš mozek časem ztratí přehled, do kterých šuplíků si je uložil. A díky uvedení do hypnotického stavu se k nim údajně spolehlivým způsobem propracuje.

Pozoruhodné!

Tuto cestu jsem nicméně kategoricky zavrhl. To tak! Kdoví, co by ze mě bylo bývalo vypadlo… Rozhodl jsem se, že na to půjdu jinak. Chytře. Poradím se, přestože to jinak nedělám, s umělou inteligencí. V duchu jsem si k tomu odvážnému a báječnému nápadu blahopřál.

Nadešel den D. Po překonání vrozeného odporu k podobným operacím jsem, pln očekávání, zadal neskromný požadavek: „Byla byste, prosím, tak moc laskavá a nemohla mi sdělit, jaká jsou v současné době vyjmenovaná a odvozená slova po b? Děkuji uctivě a jsem s pozdravem.“

Milá AI reagovala rychlostí blesku: „Jasně, tady je máš.“

A kýžená slůvka začala vesele naskakovat. Začátek byl nadmíru povzbudivý (být, bystrý, obyčejný, bylina), což o to, jenže posléze to šlo celé do kopru... No uznejte: bratr, bagr, bobr…

Přepracování? Sabotáž?? Den blbec??? Nevěřil jsem vlastním očím. V samém závěru ještě sebevědomá AI vygenerovala bonusový přídavek doby, zuby a hrst dalších podobných ptákovin. Poté se asertivně dotázala, zda mi ještě může s něčím pomoct.

Hm, možná skutečně dneska nemá svůj den, kroutil jsem nevěřícně hlavou, a požádal jsem ji zdvořile o další várku vyjmenovaných slov. Tentokrát po p.

„Ráda, moment prosím!“ odvětila způsobně.

Rovněž tato série se zprvu jevila jako vcelku nadějná (pýcha, pýřit, pykat, pykač, netopýr, klopýtat), ale pak se to opětovně totálně zvrhlo… Po lexémech pyj, pytel a zřejmě i pysk v ní nejspíše došlo k jakémusi autoerotickému zkratu, neumím si to jinak vyložit, a AI bez uzardění počala chrlit pestré variace verba opýchat provázené necudnými vyňatými výrazy, z nichž jsou snad částečně publikovatelná pouze eufemistická deminutiva pyndík a pypynka. Tím hitparáda pro dospělé skončila. Dál nic…

Muselo jí evidentně hrábnout.

Nastalo trapné ticho přerušené posléze bezelstným návrhem: „Nechceš náhodou uvést i nějaká vlastní jména?“ Vyložila si patrně můj němý úžas jako souhlas, a proto stávající výčet pohotově rozhojnila o Pyšely, Pýsek a Pytkovice. Poté to celé korunovala skutečnou třešničkou na dortu, konkrétně Pyčuginem (?!).

Lapal jsem po dechu.

Možná, že se jí mě zželelo, a tak mi ‒ asi na udobřenou ‒ nabídla, že mi v případě seriózního zájmu předvede i vyjmenovaná slova po ž a š…

Tohle už byla příliš silná káva!

Ocitl jsem se ve spárech umělého inteligenta, anebo idiota?! Byl jsem skutečně zaskočen, neboť jsem byl onehdy svědkem toho, jak nám jedna kolegyňka hrdě sdělovala, že stačil jediný důrazný pokyn, a AI rázem přestala v odborných textech nepatřičně užívat nepravých vět vztažných (průměrnému oborovému bohemistovi obdobné odvykání trvá i tři semestry).

K nevíře!

No, co se dalo dělat… V putování za vyjmenovanými slovy, nikoliv nepodobném křížové cestě, jsem příliš nepokročil. I rozžehnal jsem se tedy s úlevou s tou blbkou a usmyslel si, že se cestou na tramvaj zastavím v přilehlé základce. Bude to možná rychlejší a hlavně jistější.

Já vím… AI se učí. Stále, zarputile, nepozorovaně, nevídaným tempem… To tedy všechna čest. A taky moc dobře vím, že je ta ejaj chytrá jako opice. A že dokáže neskutečné věci (míněno pozitivně). Trpím ovšem současně neblahou předtuchou, že nám ta vykutálená AI jednou – a nebude to dlouho trvat – setsakramentsky zavaří.