Celkem dokonalá past

Neviditelná smyčka stahuje se plíživě a neúprosně. Připadám si jako štvanec. Není úniku. Sil kvapem ubývá, jsem v koncích s dechem.

Sestupuju ve stárnoucím pražském věžáku o pár podlaží níž. V diskrétním šeru nehostinné chodby už na mě čeká Jirka. Dobrej chlápek, kamarád. Kdysi jsme s takovou poněkud páprdovskou partičkou hrávali fotbálek a následně se stavovali na jedno. Dneska zbylo jen to občasné pivko. To si tady čas od času pokoutně domlouváme. Proč takhle? No protože už to prostě jinak nejde! Nejen stěny tu totiž mají uši…

„Čus! Tak co, pardále,“ zahajuju tlumeným hlasem konspirační schůzku, „kdy vyrazíme?“

„Špatenka, kámo,“ mírní mě zkroušeně, „mám utrum.“

„No neblázni… A proč jako?“ neskrývám pološeptem rozladění.

„Ani se neptej,“ mávne rezignovaně rukou. „Minulej tejden jsem se chtěl jako zdejchnout,“ vysvětluje Jiří, „a vzal sem si takový ty chytrý hodinky, no co sem dostal k Vánocum. Že se půjdu projít. Jako že pokus o hubnutí…“

„No neke! A co dál?“ vyzvídám.

„Jitce sem prostě nabulíkoval, že jako budu chodit nejmíň dvě hodiny,“ povzdechne si, „jenomže vona si to z toho krámu potom nějak zpětně vytáhla. Prej sem ušel rovnejch 846 kroků.“

„Člověče, to ses teda dobrej!“ pravím obdivně, „to já bych teda nedal…“

„Nedal? Co blbneš, prosim tě. To je totiž akorát vzdálenost tady vod baráku na zahrádku tý naší knajpy a zpátky! Stará nelenila a celý si to prošla… Souhlasí to na metr. Takže jak ti řikám, máme po žížalkách,“ uzavírá Jirkův přidušený bas zdrceně.

Moderní technologie… Náš budoucí konec. Neodvratná výhledová zkáza.

Všechno to začalo před pár lety Jirkovým bezelstným rozhovorem v autě. Měl tehdy fungl nový smart phone a bavil se s manželkou o možné koupi televize. Než dojeli domů, měli oba plné mobily reklamy na uvažovanou TV. Jednu z těch chytrých si posléze vybrali. Zanedlouho, jednoho krásného večera, před ní neprozřetelně rozprávěli o letní dovolené. Řecké ostrovy, začátek září… Do hodiny byli zavaleni nabídkami. S požadovaným termínem, destinací, cenovým rozpětím…

Ano. Velký bratr totiž nikdy nespí.

Zpočátku jsem se jaksi zdráhal uvěřit. Můj domácí kontrolní pokus ovšem dopadl naprosto stejně.

Jirka tyhle záležitosti prožívá poměrně těžce. A čím dál víc mě krmí různými jobovkami: co se všechno dá vyčíst z plateb kreditkou, co dokáže průměrný hacker s kamerou domácího notebooku a s běžným účtem, co všechno by o majiteli mohl zazpívat chytrý mobil…

Onehdy mě pozval na kafe. Chystal se prát v chytré pračce. Ty vado, ten přemoudřelej zázrak ho peskoval jak malýho Jardu. Na mou duši! To bylo samé Mám ráda přírodu. Až dám vědět, hned mě laskavě vypni, ať neplýtvám energií // Není těch 60 stupňů na bavlněná trička příliš? // Zacházej se mnou ohleduplně! Copak nevidíš, že jsem víc než pouhá pračka?

„Vsadím se,“ pravím pobaveně, „že kdybys náhodou smíchal bílý a barevný prádlo, tak by se na displeji objevilo: Ještě jednou to zvoráš a řeknu to manželce!“

„Jo. Přesně. Už se stalo,“ běduje můj hostitel, „já se z toho…“

„Hele, Jirko, ber to z tý lepší stránky,“ utěšuju ho, „zatím si tu pořád ještě můžeš svobodně sednout na kadibudku bez toho, aby ti chytrý prkýnko měřilo teplotu, tlak, cholesterol, míru stresu a posílalo tě fofrem k doktorovi!“

Fakt děs! Člověk aby neustále trnul, kdy ho zase vyplísní chytrá varná konvice, vysavač, mixér, fén… Když jsme u toho ? já teda už nikdy víc nevlezu na tu naši pitomou chytrou váhu! Což o to, člověk by se i občas rád podíval, jak na tom je, ale kdo má, probůh, poslouchat ty její věčný dietetický kecy?!

Tyhle zázračné vymoženosti mě jednou zničej. Není to tak dávno, co se mi ve slabší chvilce zachtělo opětovně začít hubnout. Vzpomněl jsem si na Nintendo. Skvělá věc! Když byli kluci malí, tak jsme se na tom pořádně vyblbli. Tenis, fotbal, golf… Nejvíc mě bavil slalom. A skoky na lyžích. To si člověk stoupne na takovou platformu, kouká na obrazovku a musí se v pravý čas razantně odrazit ? přitom ale zůstat na té desce.

Jednou to s námi zkusila i babička. Odraz byl sice vzorový, jenže ho neustála, přepadla a chytla se rukama protější skříně. Nohy nicméně předpisově setrvaly na odrazové desce, a tak metry utěšeně naskakovaly… Zatímco jsme my, žabaři, trapně atakovali metu 70 metrů, ona na první pokus doplachtila na značku 864 metry… No, brala tehdy samozřejmě zlato.

Ale zpátky k tomu předsevzetí: pouštím, celý natěšený, tu hru a po chvíli nevěřícně zírám na velkoplošnou obrazovku. Stojí tam potupné: Dobrý den, Milan! Jak se máte? Je všechno v pořádku? Nevysedáváte pořád na gauči? Už jste s námi nesportoval 2765 dnů…

Tomu se říká ťafka! A to mi ke všemu moje drahá oznámila, že hodlá koupit chytrou ledničku. Super! Ta bude vedle pravidelného bonzování nepochybně dávat rovnou přes prsty.