...aneb solární energie je vlastně fuj. Po létech podpory tzv. obnovitelných zdrojů přišla jako blesk nebo spíše mrak na solární nebe řada prohlášení státních představitelů o nevýhodnosti celého tohoto slunečního obchodu. To, o čem si už několik let štěbetají vrabci na každé střeše, objevil nyní i stát.
Na to, že se naše pole změnila na žluté lány osázené řepkou, jsem si snad už i zvykl. I tak bych tam radši viděl normální plodiny, jako jsou brambory, nebo třeba pšenice. Když však za řepku dostane zemědělec nejvyšší cenu, těžko mu můžeme mít za zlé, že jí pěstuje.
Snaha najít nový čistý zdroj energie není jen moderním trendem posledních let. V některých zemích již dlouho využívají například mořský příliv a geotermální síly. Vodu a vítr jako zdroj energie využívali po celá staletí i naši předci. O síle slunce víme rovněž od nepaměti. Podpora zákonodárců pro fotovoltaiku je tak v tomto smyslu logická a celkem pochopitelná. Problém je, že zde existovala, zřejmě od počátku, úzká skupina těch, kterým vůbec nešlo o obnovitelné zdroje, ale jen a pouze o kšeft. Díky lobbistickým tlakům nám tady vznikla - zřejmě celosvětově unikátní - legislativa, která ceny elektřiny nepřiměřeně vychyluje.
Proti zdravému rozumu například je, že neexistuje jakýsi garanční fond, do kterého by provozovatelé solárních parků museli povinně přispívat. Tento fond by platil i následné odstranění panelů po skončení jejich životnosti. Mám totiž vážnou obavu, že mnohé firmy tzv. řízeně skončí ve chvíli, kdy se bude blížit konec funkčnosti solárních elektráren. Proč by utráceli „těžce“ vydělané milióny, když to můžou nechat na vlastníkovi pozemku, nebo ještě lépe na státu? Ještě větší problém je, co nás opravdu tento solární kšeft stojí. Platíme ho totiž všichni! Nejen, když platíme účet za elektřinu. Platíme ho znovu a znovu, protože nám zdražuje veškeré zboží i služby, které potřebujeme.
To, co je úplně proti zdravému rozumu, je, že masivně prodražuje i ekologickou dopravu. Železnice pro svojí ekologickou dopravu, tedy pro elektrickou trakci, platí navýšení ceny za elektřinu v řádu stamiliónů. Zajímavé bylo také poslouchat paní Vitáskovou, šéfku energetického úřadu. Cena solární energie podle ní likviduje konkurenceschopnost našich firem. Pokud je navíc pravda, že se náklady na proud zvedly výrobním firmám s vysokou energetickou náročností v násobcích, ohrožujeme nejen konkurenceschopnost těchto výrobců, ale výrazně ohrožujeme i zaměstnanost. Třeba není náhodou, že máme nejvyšší nezaměstnanost od třicátých let minulého století, když například v sousedním Německu je patrný naprosto opačný trend.
To, s čím se navíc nemohu smířit, jsou hektary polí osázené divnými černými panely, které z dálky evokují velkou vodní plochu. Proč se například nestanovila povinnost osadit solárními panely střechy budov, jejichž zastavěná plocha přesahuje třeba 2000 m²? Vždyť vedle těch žlutých polí a dnes především černých ploch stojí, například u dálnic, také velké množství obrovských skladových hal. A každé z nich by solární elektrárna určitě slušela. Navíc by vlastně nebyla ani vidět. Povolovat budování solárních parků na polích tak jde také zcela proti zdravému selskému rozumu.
Kocourkovští také experimentovali se světlem. U domu, který postavili, zapomněli na okna a nosili do něj pak světlo v nádobách. I když lze tuto jejich snahu označit za bizarní, je proti dokonané snaze obrat tento stát o nějaký ten solární biliónek, naprosto naivní a vcelku úsměvná.
