Rozvoj dopravní infrastruktury v ofsajdu

Náhradní projekt. Slovní spojení, které si oblíbil ministr dopravy Pavel Dobeš. Obvykle ho používá v situaci, když Brusel odmítá proplatit nějakou dopravní stavbu a jedním dechem dodává, že právě díky náhradním projektům o žádné evropské peníze nepřijdeme. Odpověď je to sice hezká a líbivá, pravdě je však na hony vzdálená.

V těchto dnech se dokončuje kontrola celé řady problematických dopravních staveb. Bruselu vadí především pochybná výběrová řízení, neprůhledné navyšování víceprací a fakt, že stavbaři nezapočítávali práce, na kterých ušetřili, nebo které nemuseli na rozdíl od plánu dělat. Jinými slovy mnohé náklady se vydávaly neúčelně a problém byl už s přípravou projektů. Podle oficiálních vládních dokumentů je tak v dopravě ohroženo kolem 16 miliard korun a ani tahle částka nemusí být konečná. Právě tyto finanční prostředky by ministr rád použil v projektech náhradních.

Slovo náhradní, které ministr velmi obratně používá, si zřejmě vypůjčil z aktuální fotbalové terminologie. I tam však platí přísná pravidla. K soutěžním utkáním totiž smí každé družstvo nominovat nejvýše sedm náhradníků a do vlastní hry nasadit nejvýše tři z nich. Přísná pravidla platí i v případě dotací. Ty můžeme totiž využít jen na dálnice a vybrané rychlostní komunikace, tedy ani ne na všechny silnice typu „R“. Většina současných projektů však s dotací již počítá a nové se nezahajují. Pokud by tedy na původní projekty Brusel peníze nedal, kam finanční zdroje přesměrovat? Chystaná výstavba D3 a D1, včetně její modernizace, je jen slabou náplastí. Rezort dopravy tak může velmi úpěnlivě hledat, ale náhradníků se mu zoufale nedostává.

Skrytý a možná ještě daleko závažnější je však ještě další problém. O tom však nikdo raději nemluví. Národní prostředky totiž vážeme na evropské, tak abychom měli na kofinancování. Odmítne-li EU proplatit něco, co již je postaveno, musíme to prostě vydat ze svého měšce. Naše vlastní prostředky se pak právě o tuto částku sníží a tyto peníze pochopitelně někde chybí. Do budoucna je tak ohrožena celá řada dopravních staveb, na které prostě nebudeme mít. Navíc peníze chybí na nezbytnou údržbu a opravy silnic všech typů. Nejstřízlivější odhadnuté náklady na tyto opravy jsou vyčísleny na stovky miliard a každým rokem se zvyšují. Nejde totiž jen o běžné a viditelné „díry“, ale i o výměnu povrchů a spodních konstrukčních vrstev celé řady úseků a opravy mnoha mostů.

Neprofesionální přístup a strategické chyby, které charakterizují dobu pana Řebíčka, a současné vedení rezortu v tom jen pokračuje, tak mají jeden společný výsledek. Stavíme silnice odnikud nikam, které nepotřebujeme a v důsledku toho nám chybí peníze na to nejnutnější. Rozvoj dopravní infrastruktury se tak díky (ne)činnosti vlastního ministerstva dostává, použijeme-li opět fotbalovou terminologii, do ofsajdu. Tedy postavení mimo hru.