Před pikolou, za pikolou... Aneb jak to chodí v rezortu dopravy

Obsazení manažerských postů v celém rezortu dopravy je dlouhodobě terčem kritiky. Personální politika se, již od dob pana Řebíčka, nese v duchu obsazování křesel podle stranického klíče a lobbistických zájmů. Odbornost jde naprosto stranou a nikoho nezajímá. Důležité bylo a je umístění svého pašalíka na vhodné - klíčové místo v rezortu. Stačí jen připomenout jména Moroz, Habarta, Bártek, Poruba. Nynější personální rošády tak lze mediální zkratkou popsat jako „debártizaci“ ministerstva dopravy. Krok bezesporu chvályhodný, jenže sám o sobě nestačí. Navíc zde existuje oprávněná obava, že uvolněná místa budou opět „předmětem politického handlu“ a obsadí je stejně nevěrohodní lidé.

V celém rezortu dopravy, který organizovaně řídila skupina rádoby manažerů, neexistuje žádná koncepce, žádný plán. Stavíme silnice odnikud nikam. Peníze z evropských zdrojů, které měly primárně sloužit na dobudování páteřní sítě, slouží jako náhrada zdrojů národních. Znamená to, že tyto prostředky nedočerpáme a hlavně, díky amatérismu a chybám, budeme finance Bruselu ještě vracet. Přičteme-li k tomu nedostatek peněz na veřejnou dopravu, je zřejmé, že doprava
se pod neprofesionálním vedením dostala na pověstnou křižovatku, která připomíná bludný kruh.

Na první pohled by se mohlo zdát, že ministru Pavlu Dobešovi je potřeba poblahopřát k tomu, že se vydal trnitou cestou očisty rezortu a popřát mnoho zdaru do další práce. Již při druhém pohledu však zjistíme, že to bohužel možné není. Veškeré kroky, které jsou na dopravě v poslední době udělány, počítaje v to i kroky pana Dobeše, totiž postrádají jakékoli známky systémového řízení a
řešení. Není totiž sporu o tom, že výše zmínění lidé, bez jakékoli erudice, nemají v čele klíčového ekonomického rezortu co dělat. Primární otázkou je, proč se tam vůbec dostali, jaké úkoly plnili a v neposlední řadě i to, zda je možné vyčíslit škody, které se za dobu jejich působení staly.

Naší pozornosti by neměla uniknout ani úloha samotného Pavla Dobeše. Sám přiznal, že byl na ministerstvu „jen jakýmsi bílým koněm“. O investicích, personáliích a pravděpodobně i o ekonomických vazbách a výsledcích výběrových řízení se rozhodovalo jinde. Uvnitř stranického sekretariátu VV. Svědčí o tom i, zřejmě ne jediná, návštěva dopravních manažerů na klíčové schůzi špiček strany. Pavel Dobeš jako člen nejužšího vedení musel o všech těchto praktikách vědět.
Za celou dobu v čele rezortu dopravy proti tomu nijak neprotestoval, jen přihlížel. Jeho odpovědnost, přinejmenším politická, je proto neoddiskutovatelná.

Rezortní ministr musí mít jasné plány výstavby a rekonstrukcí dálnic, silnic, železnice i vodních cest. Musí mít konkrétní představu o stabilním a transparentním financování dopravní infrastruktury. Vizí je nastartování systému, v němž se prostředky, které doprava vytvoří, vracejí zpět. Dopravě by výrazně prospělo zvýšení podílu z výnosu spotřební daně z minerálních olejů, reálný je podíl kolem 40 %. Další otázkou je i spravedlivé nastavení zpoplatnění silnic, kdy by každý platil jen tolik, kolik kilometrů ujede. Úspory je možné hledat v zamezení spekulací s výkupními cenami pozemků, které představují mnohdy i více než třetinu všech nákladů. Je zcela evidentní, že dosažení těchto cílů může prosadit jen silná a konzistentní osobnost. Osobnost odborně fundovaná, zralá a především nezatížená lobbistickými zájmy.