Někdy je těžší žít sám se sebou, než s někým cizím…

aneb i tlustí mají duši.   Reakce na dotaz na Facebooku od Katky Skalákové: Jak někdo, kdo neplní ani závazky vůči sobě, chce plnit závazky k ostatním? Po kolikáté už hubnete a s kým jste se zas vsadil? A shodil už jste vůbec nějaké kilo?

Narodil jsem se jako normální dítě s váhou asi 3,5 kg. Porod a prvních pár let života si už nepamatuji, na tom ale není nic divného. To, co si pamatuji velmi dobře je, že už v dětství jsem měl velmi kladný vztah k jídlu. Mnohdy jsem ještě ani nezačal jíst a už jsem se ptal maminky, jestli mi přidá. Dost jsem jí tím rozčiloval, ale vždycky mi přidala. Taky si pamatuji, že jsem si chodil přidávat i ve školní jídelně, tedy pokud nebyla mléková polévka či jiná podobná dobrota. U paní kuchařky jsem byl stálý a snad i oblíbený zákazník, který na rozdíl od některých „anorektických“ spolužáků, neměl problémy s dojídáním jídla na talíři, ba právě naopak. Projedl jsem se do oplácaného dítka, které mělo problém udělat kotoul a přeskočit kozu snožmo. Také při běhu jsem nepatřil k nejrychlejším. Téměř pokaždé mě asi po sto metrech začalo píchat v boku a běh se měnil v klus, až následně skončil chůzí. Uběhnout patnáctistovku byl pro mě nadlidský výkon. Tehdy jsem svoji tloušťku ještě jako problém nevnímal. Někteří spolužáci se mi sice smáli, a to hlavně při plavání. Říkali něco o povodni, až tam skočím, nebo o velrybě atd. Děti jsou úžasné svojí upřímností a bezprostředností. Oni vám naplno řeknou to, co si dospělí jen myslí, nebo někde špitají.  Ta upřímnost někdy opravdu zabolela, protože lež může být někdy i milosrdná.  Těm, kdo nikdy s nadváhou neměli problém, případně nemají k jídlu kladný vztah, se to jen těžko vysvětluje. Existují totiž i tací, kteří sní 10 knedlíků ke svíčkové a nepřiberou. Mně připadá, že se na ni jen podívám a jsem tak o dvě kila těžší.

 Asi bych mohl vinit rodiče, že mě nehlídali, možná, že bych to mohl svést na tu hodnou paní kuchařku. Oboje by však bylo jen obelhávání sebe sama. Pokud si sami neuvědomíme, že máme problém, tak s tím nejsme schopni hnout.  U mě první vážný pokus nastal někdy kolem patnáctého roku věku. Puberta byla v plném proudu a hoši se začínali zajímat o druhé pohlaví. Tehdy jsem si asi poprvé naplno uvědomil, že mě moje tloušťka nebaví. Začal jsem se víc hýbat a míň jíst. Je to prosté, ale účinné a měl jsem motivaci. Tehdy jsem těch potřebných 20 kg shodil rychle - asi za čtyři měsíce.

Od té doby jsem do svých dnešních 43 let nabral a shodil v součtu snad 300 kg. Pamatuji si stovky večerů, kdy jsem si s plným břichem říkal, zítra začnu s dietou. Téměř každé ráno jsem začal a začal tím, že dnes nebudu nic jíst, abych si večer s plným břichem říkal, že zítřek je ten správný den. Porazit sám sebe a žít sám se sebou není vážně někdy jednoduché. Teď jsem na začátku svého, už ani nevím kolikátého, pokusu zhubnout a změnit životní styl. Zatím jsem za 4 měsíce zhubnul zhruba 30 kg, nejsem ani v polovině toho, co jsem si předsevzal. Vsadil jsem se sám se sebou, že zhubnu 70 kg. S cizími se už nevsázím, to nějak nefungovalo, musím sám a musím chtít a věřit tomu, že je to možné. Nejhorší je vzdát se a přestat bojovat, uzavřít se sám do sebe a žít nějaký virtuální sen o zítřku, kdy začnete, a který pořád nepřichází. Na tenhle luxus je život opravdu moc krátký.