Několikrát jsem sliboval, že až se budu blížit ke konci se svým hubnutím, podělím se o své pocity s těmi, které to zajímá. Tak teď to začínám plnit.
Narodil jsem se jako normální asi 4 kilové dítě, které začalo mít problémy s nadváhou někde ve školce. Rád jsem jedl a první, na co jsem se své maminky ptal, bylo, jestli mi přidá. To jsem jí říkal v době, kdy jsem zasedl ke stolu k plnému talíři a ještě s jídlem ani nezačal. Strašně jsem ji tím štval, ale vždycky mi přidala. A já papal a kynul. Nebyl jsem vysloveně tlustý, ale oplácaný a nemotorný.
To, že mám problém, jsem si začal uvědomovat ve škole, a to především při tělocviku. Přeskočit kozu byl vážně problém a „kotouloval“ jsem se stále jenom našikmo. Spolužáky to sice bavilo, mě už míň. Taky při plavání mi začalo být divné, proč spolužačky nosí podprsenku, když mají prsa o hodně menší než já. A taky mě moc nebavilo, když mě strkali do bazénu s výkřikem, že zachraňují vorvaně. Postupně přišla puberta a mě víc než plný talíř začala zajímat děvčata. Těžko jsem ale v atraktivitě pro druhé pohlaví doháněl sportující kamarády a to i přesto, že jsem zapojil intelekt. Prostě vysportovaní, šlachovití a svalnatí fešáci to měli nějak jednodušší. Ono to tedy platí tak nějak stále. Tehdy, poháněn hormony, jsem se pustil do boje s kily poprvé. Přestal jsem maminku štvát tím, jestli mi přidá, ale u všeho jsem se ptal, jestli je to dietní. Takže hláška se změnila, ale štval jsem ji dál a to hlavně četností dotazu. Začal jsem se hýbat a pravidelně jíst. Tehdy jsem o prázdninách mezi třeťákem a čtvrťákem zhubnul téměř 20 kilo. Po prázdninách se do školy vrátil jiný člověk. Prvních 20 kilo mě velmi motivovalo a do konce školního roku jsem ještě 10 přidal. Tehdy jsem měl při výšce 185 cm asi 75 kg. Od té doby jsem ještě několikrát přibral a potom zase zhubnul, a tak stále dokola…
Nedávno jsem to počítal a celkem jsem nabral a zhubl´ několik set kilo. Je to vcelku strašná představa, co jsem už za život svému tělu způsobil. Tímto způsobem jsem se dopracoval v říjnu loňského roku k „jateční váze“ 180 kg. A vzhledem k tomu, že jsem se nechystal na kariéru zápasníka sumo, a také proto že mě moji kamarádi lékaři začali častovat názvy, které jsou nepublikovatelné v kteroukoliv denní či noční hodinu, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Určitě k tomu taky hodně přispělo, že jsem už nemohl moc chodit a ani pořádně spát, bolela mě kolena a kyčle a na poslední kontrole krve to taky nevypadalo moc dobře. Začal jsem tím, že jsem si uklidil sám v sobě. Žít s cizími je složité, někdy ale žít sám se sebou je horor! Můžeme svoje problémy svádět na všechny a všechno kolem sebe, za valnou většinu z nich si ale můžeme sami. Pochopil jsem, že zhubnout znamená úplně překopat svůj život, a to napořád.
Není to o chvilce hladovění a pak návrat tam, kde jsem byl předtím. Je to o sebekontrole, a to napořád. Při dalším nabrání hmotnosti bych se určitě přes těch magických 200 kg dostal a tam už je ke smrti strašně blízko. Dnes jsem po 9 měsících o 58 kg lehčí, teď mě ještě čeká 7 kg dolů a pak stabilizace váhy. Po dosažení tohoto cíle bych rád za dalších 6 měsíců dostal svoji váhu pravidelným sportem k úrovni 105 kg a pak se uvidí.
Nejsem grafoman a netoužím po nějaké pozornosti, píši tyto řádky proto, že se mě na to lidé, které potkávám, stále častěji ptají. A snad to pomůže podobně nemocným, začít s tím něco dělat, protože, ať se nám to líbí nebo ne, obezita je nemoc. A snad to ty některé štíhlé, kteří naštěstí nedostali tloušťku do vínku, donutí k zamyšlení, jestli je vážně nutné týrat ty, co to štěstí být hubení nemají. Protože i tlustí mají duši a to mnohdy citlivější než ti, které život tak nepoznamenal. A až se jednou potkáte třeba v posilovně s někým, kdo má nějaké to kilo navíc a nejde mu to, možná se mu místo posměchu pokuste pomoci. Věřte, že jenom se sebrat a začít s tím něco dělat, chce odvahu a pomoc okolí je strašně důležitá. Jeden jediný posměch může zkazit vše a zkazit člověku život. Moc vás prosím, nedělejte to.
A teď pár postřehů z hubnutí o tom co nefunguje:
- Tak dnes se ještě najím a zítra začnu. To je výborná hláška, kterou můžete praktikovat roky. Vážně nefunguje. Pokud začít, tak hned, žádné ještě se najím a pak začnu. Protože, když je to naposled, tak si člověk dopřeje. Končí to maratónem sladké slané, totálním přejedením, neklidnou nocí. Unaveným ránem bez chuti k jídlu a pravděpodobně dalším podobným večerním maratonem.
- Dnes nebudu nic jíst. To je taky „výborné“ předsevzetí, které taky většinou nefunguje. Pokud začínáte nebo chcete začít, máte roztažený žaludek, taky váš počítač - tedy mozek, je nějak nastaven. Končí to tak ve tři odpoledne vlčím hladem a pozřením kvanta potravy.
- Nikoho nepotřebuji, pomůžu si sám. Pokud hubnete pár kilo, tak asi ano. Pokud se rozhodnete redukovat váhu v řádech úbytku desítek procent původní váhy, tak se poraďte s lékařem nebo výživovým poradcem. Musíte si uvědomit, že tělo při dietě požírá samo sebe, což není přirozený ani jednoduchý proces.
- Nestanovujte si nereálné cíle. Třeba za měsíc zhubnu 15 kg. Je možné, že to jde, ale riziko jo-jo efektu je strašně velké. A když se vám to nepovede, což je normální, jste zklamaní. Důležité je nastavit režim a ten držet. Důležité je mít pocit, že dělám vše, jak mám, a když se váha nepohne, tak jak si představujeme, chce to zachovat klid. Výsledek určitě přijde!
- Zázračné pilulky. Jím co chci, pak spolknu dvě tablety a za měsíc jsem mínus 10 kg… Krásná pohádka, ale bohužel nefunguje, tedy alespoň na mě nikdy nefungovala. A že jsem jich vyzkoušel. Jediné co ubylo, byly peníze, které jsem za tento sen vyhodil. Vůbec se nebráním pomoci tělu vitamíny a minerály, které při dietě z těla mizí. Ale je nutné si uvědomit, že jsou to jen podpůrné prostředky, které za nás vážně nezhubnou.
- Ananas a některé další potraviny jsou kaloricky neutrální. Tedy, že když je sníte, tak vlastně nepřibíráte. To je naprostý nesmysl! Každá potravina má nějakou kalorickou hodnotu a s tou je potřeba počítat.
Více na www.hubnetesmilanem.cz
