ČSSD po sjezdu - odsouzeni, nebo předurčeni ke spolupráci?

To čekání bylo možná až příliš dlouhé, možná nepřišlo v tu nejlepší dobu, ale od soboty 19. března 2011 má ČSSD nové vedení. Již den před tím delegáti rozhodli, že předsedou strany se stane Bohuslav Sobotka, jeho protikandidát Michal Hašek byl následně zvolen prvním místopředsedou. Ze sobotního hlasování pak vzešla jména zbývajících místopředsedů.

Média, komentátoři a političtí oponenti se pak pustili do hodnocení nového vedení a až příliš rychle vyjádřili skepsi k možnému úspěšnému fungování spolupráce Bohuslava Sobotky a Michala Haška. Titulky v pondělních denících hovořily o trvající nejednotě strany a boji mezi dvěma tábory. Jaký je ale skutečný stav uvnitř ČSSD a v jaké fázi se nyní nachází?

ČSSD se bezpochyby po odstoupení předchozího předsedy Jiřího Paroubka ocitla na rozcestí a více než půlroku trvající programová debata či polemika stranu v každém případě obohatila.

V médiích jsem se ale také dočetl, že pokud si budou Sobotka s Haškem šlapat na paty, skončí špatně. Ano, s tím lze jedině souhlasit. Ale nezatracujme jejich spolupráci hned na jejím počátku. Je jasné, že se její systém bude muset sladit. Před ČSSD stojí velké úkoly, jako například vypracovat alternativní návrhy klíčových reforem. Z atmosféry, která vládla na sjezdu po volbě předsedy a prvního místopředsedy, a z prohlášení obou kandidátů bylo ale zřejmé, že si této výzvy jsou oba vědomi.

A námitky novinářů a komentátorů, že tato spolupráce fungovat nemůže? Možná by bylo dobré uvědomit si, že Bohuslav Sobotka a Michal Hašek se znají již řadu let, oba ctí stejné sociálně demokratické ideály a oba si přejí úspěch ČSSD ve volbách. Mohou mít mírně odlišný pohled na to, jakým způsobem a stylem tyto ideály prosadit, ale cíl zůstává stejný.

Není navíc těžké nalézt příklady z jiných stran i jiných zemí, kdy dva politici z jedné strany, ale s rozdílným pohledem na některé věci, dokázali povznést zájmy této strany a jejích voličů nad vzájemné rozdíly. Dokázali najít kompromis, dohodnout se a úspěšně spolupracovat.

Takovým příkladem může být Tony Blair a Gordon Brown, oba bývalí předsedové Labour Party a ministerští předsedové Velké Británie. Když v roce 1994 nečekaně zemřel tehdejší předseda Labour Party John Smith, nejvážnějšími kandidáty na post předsedy byli právě Blair a Brown. Měli spolu přátelský vztah a jejich ideály byly téměř totožné, svým stylem však byli v mnohém odlišní. Přesto mezi nimi došlo k dohodě, Gordon Brown ani nekandidoval a Tony Blair se stal předsedou strany. Díky vzájemné spolupráci se jim povedlo v roce 1997 vyhrát pro Labour Party po 18 letech parlamentní volby.

Duo Blair – Brown ovšem může být nejen pozitivním příkladem, ale také ukázkou druhé, nedobré cesty. Postupem let se totiž mezi oběma politiky začaly vytvářet spory a spolupráci nahradil spíše boj o moc, vzájemná nevraživost a „házení si klacků pod nohy“. Spolu s dalšími významnými vlivy to vedlo k postupnému propadu Labour Party. Tonyho Blaira v roce 2007 vystřídal v křesle ministerského předsedy právě Gordon Brown, propad ale pokračoval a v roce 2010 již volby vyhráli konzervativci, kteří uzavřeli koalici s liberály a sestavili vládu. Labour Party tak po 13 letech ve vládě skončila.

To, co nyní ČSSD potřebuje, je zajisté inspirace prvním případem, kdy Blair a Brown společně dovedli labouristy až k vítězným volbám. V našich podmínkách, kdy vláda již mnoho lidí zklamala a zlepšení je v nedohlednu, má ČSSD reálnou možnost získat zpět rozhodující podporu občanů. Musí se ale pod jednotným vedením stát skutečnou opozicí s vlastními koncepcemi a návrhy. Musí se stát důstojnou alternativou, ne jen kritikem.