Bez paměti mizíme, přestáváme existovat. Na tato slova Marka Twainajsem si vzpomenul při křtu knihy Zdeňka Roučky "Šumavou ze svobody doopony. Vzpomínky na Železnorudsko 1930 - 1970". Není to kniha přílišveselá. Na fotografiích a v přidaných komentářích není totiž zobrazenjen tehdejší život na jednom místě Šumavy, ale i část temné historiecelé naší země.
Na pozadí významných historických událostí sledujeme soužití lidí v
období první republiky, trauma henleinovského povstání, Mnichovské
dohody i poválečného odsunu. Mementem jsou pak příběhy z padesátých
let, kdy bylo území prakticky ze dne na den rozděleno železnou oponou.
Očima tehdejších obyvatel vidíme hospodářský zázrak na bavorské
straně, kde vzniká otevřená společnost, zatímco u nás je válečná zóna.
Pohraničníci, psi a samopaly byly namířeny na ty, co se k nám chtěli
podívat a měly zabránit útěku těm, kdo nechtěli v totalitě žít.
Zdokumentovány jsou odstřely kostelů, kaplí a hřbitovů i likvidace
řady šumavských vesnic a samot. Na fotografiích je ukázán i
socialistický realismus v podobě odborářských rekreací na Šumavě.
Kniha Šumavou ze svobody do opony, jejíž vydání významně podpořil i
Plzeňský kraj, dokumentuje dobu, na kterou již mnozí z nás zapomněli.
Mapuje území nikoho, které bylo ještě před pětadvaceti lety pro
drtivou většinu lidí nepřístupné. Na druhou stranu je možné na tuto
knihu pohlížet i tak, že dnes už to tak není. Železnorudské údolí opět
spojuje českoněmecké nádraží a výstup na Ostrý, Javor nebo Falkenstein
je možný z Bavorska i od nás. Jedinou překážkou jsou pak pouze fyzické
síly a zdatnost jedince. Život místních je v podstatě stejný na obou
stranách a hranice je znovu jen pomyslnou čarou jejíž blízkost zcela
přirozeně charakterizují bilingvní názvy.
Šumavou ze svobody do opony není lehké čtení, které lze na dovolenou
snadno přibalit do kufru či batohu jen jako doplněk. Autor knihy
předkládá čtenáři jasná, mnohdy i drsná, fakta a přitom se nesnaží být
jakýmsi arbitrem. Na čtenáři pak je, jak se s danou skutečností
vyrovná. Porovnání někdejšího stavu se současnou realitou může se však
v tomto případě ukázat nejen jako užitečné a potřebné, ale v mnohém i
inspirativní. Fotografie neúprosně dokládají, že odloučenost a nucená
izolace byla vždy kontraproduktivní. Z komentářů pak jaksi mimoděk
vyplývá, že jakýkoli boj proti vnitřním, vnějším a smyšleným
nepřátelům nepřinesl nikdy nic dobrého. Právě tuhle zkušenost bychom
si měli v paměti uchovat.
