Ač to tak nevypadá, rozhoduje se o osudu dopravy...

Titulní stránky novin, a nejen je, zaplnily v posledních dnech neuvěřitelné informace z naší vládní kuchyně. Řada událostí, kterým se média zcela pochopitelně nevěnovala, by přesto neměla ujít naší pozornosti. Díky originální metodě našich lékařů se například zázračně probrala z mnohaměsíčního kómatu malá holčička. Zdaleka ne tak radostná je pak další zpráva, kterou žurnalisté prakticky vůbec nezaznamenali. Schválen byl totiž návrh dopravní politiky ČR pro období 2014 až 2020 s výhledem do roku 2050.

Pozitivní dozajista je, že z materiálu vyplývá nutnost stabilizovat příjmy dopravní infrastruktury. Absenci tohoto rozpočtového prvku dlouhodobě kritizuji a doporučuje ho ostatně i odborná veřejnost. Bohužel nikdo neuvažuje o fixaci dopravního rozpočtu k výši hrubého domácí produktu. Uvažovaných 43 miliard korun, které  autoři textu ke stabilizaci navrhují, je tak obrovským zklamáním a prakticky to znamená naprosté paralyzování dopravního systému na další roky. Připomeňme jen, že ještě v roce 2010 disponoval Státní fond dopravní infrastruktury částkou 96 miliard korun! To pokládali dopravní experti za optimální stav pro financování výstavby prioritních silnic s tím, že je dostatek peněz i na nezbytné opravy těch stávajících. Vzhledem k drastickým škrtům nikoho proto nemůže překvapit, že schválený materiál ani s výstavbou nových cest příliš nepočítá. Překvapením není ani konstatování, že je dlouhodobě podfinancovaná jejich údržba, klesá kvalita silniční sítě a dochází tak ke znehodnocování již vložených investic. 

Je více než zřejmé, že jakýkoli nový ministr dopravy bude muset hledat nejen úspory, ale především další finanční zdroje. Vládě by měl předložit plán na využití peněz, které již v současné době doprava generuje. Snahou by mělo být to, aby se tyto nemalé finanční prostředky transparentním způsobem vracely do dopravy zpět. Jedná se primárně o spotřební daň z minerálních olejů. Jen díky ní do státního rozpočtu putuje kolem 80 miliard korun ročně! Neopominutelné je i důsledné čerpání peněz z fondů EU. Ty však nesmí sloužit, tak jak je to dnes obvyklé, jako pouhá náhrada zdrojů národních. Samostatnou kapitolou je pak výběr mýta a s tím související příprava nového tendru na  provozovatele tohoto systému. Jeho nedílnou součástí by mělo být nejen variantní rozšíření na silnice nižších tříd, ale především řádově vyšší efektivita.

V rámci financování dopravy musí prostě jít o vyváženou kombinaci příspěvku ze státního rozpočtu, daní, poplatků a evropských dotací. V opačném případě, tedy když tuto rovnici budoucí vláda opět nepochopí, dostane se doprava díky originální péči, která ve světě nemá obdoby, do mnohaletého kómatu.