Nejít k volbám je jiným druhem svobody, než o který usiloval Václav Havel

V dnešním vydání Hospodářských novin Tomáš Sedláček píše, že „neexistuje způsob, jak se neúčastnit voleb,“ (…) „zbavit se jich, nebo je dokonce bojkotovat.“

Reaguje tím možná na hlasy lidí, kteří veřejně deklarovali svou neochotu volit, možná by rád mobilizoval pravicové voliče (primární čtenářstvo HN) či připomněl étos Václava Havla, který za svobodné volby ve své době bojoval. Možná je za tím i něco dalšího, kdo ví. Každopádně autorovy hlavní argumenty by se daly shrnout tak, že u nás volí automaticky každý dospělý občan; neúčast nezbavuje odpovědnosti ani neparalyzuje systém, protože neodevzdané hlasy se přerozdělí většině (“auto pojede dál, plnou parou, i kdyby volila jen desetina národa“); a naopak hlasy volících tím nabývají na významu (“stávají se silnější, mocnější, důležitější“). Skutečně tedy neexistuje možnost nevolit?

Po právní stránce samozřejmě ne, ale v tu chvíli již člověk již přijal ono „právo“ (k čemuž Pjér la Šéz vtipně podotýká: Kde vzalo právo právo být právem?), tedy způsob, jakým je společnost organizovaná. Tento způsob však není apriorní. Například severoamerickým indiánům byla myšlenka toho, že většina přehlasuje menšinu, naprosto cizí. Rada se vždy sešla a debatovala určitou záležitost tak dlouho, dokud k ní nenašla jednomyslnou shodu. Nevolila. A nepřítomnost voleb není pouze historický relikt, například Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) takto rozhoduje stále. Asiaté vůbec, třeba podle dle veřejných vystoupení bývalého ministra zahraničí Singapuru George Yea, málo chápou „západní obsesi volbami“. Autor však tuto možnost nezmiňuje, čímž zůstává v logickém tertium non datur (třetí možnost není).

Má jistě pravdu v tom, že odpor k volbám nic neřeší, ale možná by připustil, že opakem lásky (Havlovo srdíčko na Národní) není odpor (nenávist), nýbrž lhostejnost. V jeho argumentaci, která je ze své podstaty rozumová, jangově mužská, aktivní (přirovnání správy státu k „jedoucímu automobilu“ či volebního hlasu k „síle a moci“), nemá prosté nevěnování pozornosti zřejmě místo. Avšak některé věci je nutné pouze nechat být, protože je nelze ani porazit ani asimilovat. V mytologii je symbolizovala postava Lilith – žena, kterou nebylo možné pochopit, podrobit, ani přijmout – a autorův přítel David Černý dokonce tomuto principu před třemi lety vztyčil v Karlíně nepřehlédnutelnou sochu. Co když se akt voleb v nynější zastupitelské demokracii stal jednou z takových nesouvztažitelností, a tudíž je dobré ho ignorovat?

Než takovou myšlenku rovnou odmítneme, považme, že za Havla a ještě mnohem dříve svoboda nutně musela být definována pozitivně, jako něco, o co se musí drát = svoboda k něčemu. Stále totiž zbývalo plno skutečných potřeb (možnost volit, podnikat, cestovat, a podobně), které nebyly naplněny. Avšak, jak velmi jasnozřivě varoval Herbert Marcuse v knize One-Dimensional Man (1964), v určité fázi vývoje technologické společnosti, která všechny tyto možnosti zcela uspokojí, se může definice svobody změnit na to, co člověk naopak nemusí = svoboda od něčeho. Od hluku velkoměsta, od stále rostoucích požadavků na efektivitu pracovního trhu, od zdánlivé nutnosti volby. Věci mají svou míru a včerejší oprávněné potřeby mohou být dnes už jen plejádou (sebe)žádostí, které existují pouze proto, aby udržovaly samy sebe. Bez přesahu. Jednodimenzionálně. A smysluplnou lidskou odpovědí je jim nevěnovat pozornost, k čemuž – paradoxně a možná nezamýšleně – tak trochu došel i Tomáš Sedláček

V posledním odstavci totiž přidává chlácholivou „dobrou radu“ pro ty, „kteří pouze neví, koho přesně volit“. Mohou prý vyřadit ty, „které by v žádném případě nevolili“ a ze zbytku lístků vybrat náhodně, poslepu. Tím, že se volby stanou „tak trochu tajné i před námi samotnými“, se má dostavit „dobrý pocit“ po vhození (pohřbení?) lístku do urny. Jestli takový postup vede spíše k Havlovu smysluplnému „životu v pravdě“ nebo k Marcuseho jednodimenzionalitě konání, ponechám na každém.

Nevěnovat v nynější situaci volbám sebemenší špetku pozornosti je plnohodnotnou možností jedince, a dle mého názoru – byť netvrdím, že se tak zachovám – rozhodně lepší než autorovo závěrečné nabádání k napůl slepé volbě. To docela přesně odpovídá slepé skvrně zastupitelské demokracie v neschopnosti představit si lepší systém, což je samo o sobě mnohdy důležitější než jakýkoliv čin.