Padesát odstínů internetu

Při nedávném rozhovoru s mojí babičkou jsme se dostaly i k tématu internetu. „Já jsem ráda, že používám to bankovnictví v mobilu, mám všechno při ruce,“ svěřila se mi babi.

„A taky když jdu někam, kde to neznám, zapnu si navigaci,“ dodala. Bylo to jako pohlazení po duši. Ze všech stran se na nás mladé valí kritika, že jsme pohodlní, neumíme nic jiného, než trávit čas na internetu, a prostě a dobře postupně hloupneme. A pak je tady moje babička - ve svých 80 letech využívá většinu moderních technologií, všem je doporučuje a na svět se dívá spíše optimisticky.

„Já už ani nechodím do obchodu pro jídlo,“ pokračovala jsem v diskuzi. „Objednávám věci na Rohlíku.“

„No však, aspoň to nemusíš tahat,“ přisvědčila babička.
„Takže si nemyslíš, že to je známka lenosti?“ zeptala jsem se váhavě.
„Ne, já ti to přeju. Můžeš se víc věnovat malýmu, to samý s plenama… Nemusíš je zdlouhavě přepírat, a tak dál.“

Rozhovor ve mně zanechal hřejivý pocit a spontánně jsem sem tam o tématu přemýšlela. Co už je pohodlnost, a co ještě správné využití zdrojů? Není spíše klíčové, jak dané technologie zkvalitňují konkrétně náš život?

Na internetu se dá najít snad úplně všechno. Z toho můžeme čerpat, ale může nás to i semlít. Nemusíme však brouzdat stránkami s nabídkou nelegálního zboží, ani si vypěstovat závislost na pornu, abychom se dostali do problémů.

Například starší lidé, jako je i moje babička, do obchodu s potravinami chodí většinou rádi. Celý den tráví spíše sami a jít si sem tam koupit to nejdůležitější je vytrhne ze splínu. I prohození pár slov s prodavačkou a pozdravení maminky s dětmi má blahý vliv na jejich duševní zdraví.

Naopak takový podnikatel, který vlastní prosperující firmu a neví, kde mu hlava stojí, udělá určitě lépe, pokud si objedná potraviny na internetu a čas stráví z jeho pohledu smysluplněji. V jeho případě se nejedná o lenost, ale o správné hospodaření s časem, jelikož čas jsou peníze.

Pak jsou ale internetové služby, které jsou narozdíl od nakupování potravin opravdu návykové a mohou škodit. Třeba takové sociální sítě, za které platíme svým soukromím, a také spoustou našeho cenného času, se skloňují čím dál více. Jak se vymanit ze závislosti na scrollování a rychlé konzumaci obsahu, když „normální“ svět je ve srovnání s tím digitálním tak hrozně pomalý a nelákavý? Chce to obrovskou dávku sebereflexe. A když ji nemají často ani dospělí, jak ji máme chtít po dětech? Jakožto společnost máme před sebou v tomto ohledu ještě hodně práce.

S mým mužem nám trvalo rekordní 3 roky, než jsme po večerech začali hrát deskové hry a číst knihy před spaním na úkor sledování seriálů. Předcházelo tomu spoustu výmluv ve stylu, že na nějakou aktivnější zábavu už odpoledne nemáme energii. Jak jsme byli překvapení, když se náš život ohromně zkvalitnil zařazením off-line aktivit… Znamená to však, že už se večer nikdy nepodíváme na seriál, dokument, nebo si nezahrajeme počítačovou hru? Samozřejmě ne, protože i tento druh obsahu, pokud ho konzumujeme v rozumné míře, člověku život spíše zkvalitní, než naopak. Pokud už ale neumíme žít mimo on-line svět, něco je špatně.

Nedávno jsem partnerovi vyprávěla o tom, že většinou, když nějaký mladý člověk někomu ublíží nebo se nedejbože uchýlí k vraždě, dozvíme se poté, že hrál hodiny a hodiny denně agresivní videohry. Jeho odpověď mě odzbrojila: „Nenech se mýlit. I já jsem je hrál, a ne zrovna málo. Ale měl jsem narozdíl od těhle dětí funkční rodinu, na kterou jsem se mohl obrátit a která mi byla v tom digitálním světe oporou. Zastyděla jsem se kvůli svému unáhlenému závěru a došlo mi, že nemůžeme všechno svádět na „internety“.

Jasně, hrozbou určitě jsou. Pokud však najdeme jakožto jednotlivci i společnost nějaký balanc mezi internetovým a živým světem, můžeme z toho vytěžit maximum. Pračky se možná brzy samy naplní a zapnou, a po doprání přesunou prádlo do sušičky. Po dosušení prádla nám vyskočí oznámení na telefonu, že naše kalhoty jsou připraveny k nošení. No není to paráda? O to více času můžeme trávit něčím, co nás baví a s lidmi, které máme rádi.

Můžeme se mezitím třeba také vzdělávat, a to klidně on-line kurzy, nebo jen čtením v internetových encyklopediích, které už vědí dočista všechno. Nemusíme nikam do knihovny pro 10 knih, abychom získali odpoveď na jednu otázku. Jasně, můžeme tam i tak zavítat, třeba pro nové čtení před spaním… :)

Na závěr mám jedno přání - pojďme nedémonizovat internet a obecně nové technologie. Mají výhody i nevýhody, ale pokud se s nimi naučíme pracovat, výhody spíš převažují. Třeba takový obsah generovaný umělou inteligencí umí poznat čím dál víc lidí, a i když se provedení obrázků a videí stále zdokonaluje, věřím, že si jako společnost nějak poradíme, a naučíme se vymezovat fake news. Že se nenecháme ovládnout mašinami. Je ale fajn je využívat ke své potřebě, abychom mohli být spokojenější a efektivnější. Najít tu rovnováhu je sice těžké, ale ne nemožné. Věřím, že pro nové generace bude digitální hygiena na běžném pořádku. No a my? My jsme spíš takoví pokusní králíci. Tak pojďme zkusit být mazanými králíky.