Je monogamie stále nejvýhodnější model vztahu?

Monogamie - koncept, který většina z nás ze západní společnosti považuje za jediný správný. Jeden partner na celý život, žili spolu šťastně až do smrti… Pro někoho romantika, pro dalšího, ač to třeba nepřizná, hotová noční můra.

Když se podíváme na stav rozvodovosti, který je ve většině evropských zemí 40 - 50 %, napadne nás, zda se monogamie nestává přežitkem. Ač se jako hlavní důvod rozvodu uvádí spory a odcizení, měli bychom si přiznat, že pod tím vším může bublat ještě nějaký zástupný problém, jako je nucenost ignorovat přitažlivost k dalším lidem, pocit všednosti a omezení a taktéž podezření, zda sousedova tráva opravdu není zelenější.

Bylo by nám tedy lépe, kdybychom žili v polyamorním nebo otevřeném vztahu? Tak jednoduché to nebude. Pojďte se se mnou podívat na monogamii z různých úhlů - od evoluce, přes psychologii, až po její budoucnost.

Je monogamie přirozená?

V přírodě není monogamie příliš častá - vyskytuje se asi u 3 - 5 % savců. Patří sem například vlci, některé druhy opic a bobři. U většiny ostatních savců se samec snaží oplodnit co nejvíce samic, zatímco samice si vybírají toho nejvhodnějšího partnera pro své potomky.

Proč tedy lidé přistoupili k monogamii?

Evoluční výhody monogamie

Děti, narozdíl od zvířecích mláďat, vyžadují pozornost a výchovu ze strany jejich rodičů po velmi dlouhou dobu. Stabilní monogamní vztah poskytuje pro vychovávání potomků ty nejlepší podmínky.

Další zajímavostí je, že v některých živočišných druzích zabíjejí samci mláďata, která nejsou jejich. Je možné, že se monogamie vyvinula jako ochrana před podobným chováním i u lidí.

Zároveň nabízí monogamní vztahy i společenskou stabilitu, kdy se zmírňují konflikty mezi muži kvůli dobývání žen.

Ač má monogamie svoje evoluční výhody, najde se i několik nevýhod.

Evoluční nevýhody monogamie

Polygamie umožňuje širší genetickou variabilitu potomstva, což je z hlediska evoluce žádoucí.

Musíme si také přiznat, že naše sexualita je komplexní a v dlouhodobém vztahu s jedním člověkem se u nás může objevit frustrace z potlačování přitažlivosti k jiným lidem.

Zároveň však v rámci našich emočních i sexuálních potřeb spoléháme na našeho jediného partnera, který často nemá nastavení a prostředky na to je všechny uspokojit. Kvůli tomu nás může dohnat pocit frustrace a nespokojenosti.

Citová vazba a potřeba exkluzivity

Když se na monogamii podíváme z hlediska psychologie, potřeba silného pouta je přirozená. Dodává nám totiž jistotu a bezpečí. (Teorie citové vazby, Bowlby, 1969).

Pokud bychom našeho partnera sdíleli s někým jiným, znamenalo by to, že pro něj nejsme tak výjimeční a našeho pouto není tak silné. Proto většina lidí vyžaduje být exkluzivním partnerem toho druhého.

Žárlivost z hlediska biologie

Žárlivost nevznikla jen tak pro nic za nic. Jedná se o přirozený obranný mechanismus proti ztrátě něčeho cenného.

U mužů bývá častější sexuální žárlivost, protože evolučně muži potřebovali mít jistotu, že investují prostředky a energii do vlastního potomstva.

U žen je běžnější emoční žárlivost, jelikož potřebují, aby se partner plně věnoval jim a jejich dětem.

Soubor dvou hormonů

Chemický souboj dopaminu a oxytocinu vysvětluje, proč jsou lidé tak rozplocení v rámci monogamie. Chceme být sice věrní jako důkaz, že partnera či partnerku opravdu milujeme, ale někdy se nám horko těžko odolává přitažlivosti k někomu dalšímu.

Dopamin je hormon odměny a novosti. Vzrušení ze vztahu s novým partnerem je tedy výsledkem dopaminové reakce v mozku.

Naopak oxytocin je hormon důvěry a vazby, a uvolňuje se při dotecích, sexu a otevřené komunikaci.

Jakému hormonu dá člověk větší prostor, záleží na jeho celkovém nastavení, víře a povaze.

Jsou alternativní modely vztahů udržitelnější?

Třeba taková polyamorie, která zahrnuje více vztahů najednou, přičemž všichni partneři o tom vědí a souhlasí s tím, může znít pro některé jako pohádka. Širší emoční podpora, absence tlaku na jednoho partnera… Na druhou stranu je třeba být emočně opravdu vyspělý, aby nedocházelo k žárlivým potyčkám.

Další možností je otevřený vztah, kdy spolu partneři zůstávají, ale mají možnost sexuálních vztahů s jinými lidmi. Díky tomu partneři nemusí potlačovat svoje přirozené instinkty, ale zároveň si užívají výhod dlouhodobého vztahu. Emoční nejistota, která však z otevřeného vztahu plyne, je riskantní a rozhodně není pro každého.

Běžným konceptem západní společnosti je dnes sériová monogamie, kdy lidé vedou výhradní vztah, ale často partnery střídají.

Je monogamie přežitek?

Přestože polyamorní nebo otevřený vztah zní zajímavě, většina z nás se stále přiklání k monogamii. Nabízí totiž něco, co žádný jiný vztahový model nedokáže - hluboké citové propojení, stabilitu, pocit exkluzivity.

Dnešní doba nám v tomto ohledu přeje a můžeme si svobodně vybrat, jakým způsobem chceme prožívat lásku.

Zcela jistě nám nepřísluší nikoho soudit. Já jen dodám, že pevně věřím jedné věci: pokud se jako partneři naučíme komunikovat otevřeně a beze zlosti, můžeme předejít mnoha konfliktům. Vztah pak není jen o nekonečném dělání kompromisů a potlačování sebe sama, ale o skutečné harmonii a respektu. Pak může monogamie fungovat. A swingers party se přeci jako otevřený vztah nepočítá! :)