Jak moje sociální bublina utrpěla drobné zranění

Každé páteční odpoledne mám jenom sama pro sebe. Syna si vezme muž, abych se mohla věnovat něčemu, co mi dělá radost.

Minulý pátek jsem neměla chuť na sport, ani na nějaký příliš akční program, a tak jsem si zabalila Milence lady Chatterleyové od Davida Herberta Lawrence a vydala se do kavárny. Nemohla jsem se dočkat, až si budu řádek po řádku vychutnávat tohle jazykově náročné, ale také bohaté dílo.

Dala jsem si filtrovanou kávu a usadila se vedle dvou slečen. Těšila jsem se na to, až se ponořím do příběhu. Ale můj roztěkaný mozek jako by vůbec nechápal, co po něm chci. Navíc rozhovor dam vedle byl v danou chvíli ještě o něco zajímavější, než vyvíjející se románek mezi lady Chatterleyovou a hajným.

„No a ona vůbec nechápe, jak ten program funguje. Je fakt naprosto mimo,“ rozhořčila se první slečna.

„Jako jo, není úplně nejbystřejší,“ přitakala druhá slečna, ale bylo vidět, že jí rozhovor není úplně příjemný.

„A jak se oblíká? Je jak puberťačka, fakt vrchol. Minule měla nějaký krátký růžový tričko s motýlkama, prostě jak kdyby jí bylo třináct. A k tomu sandále, a v nich ponožky!“ nedala si pokoj první slečna.

„No, to jo, nemá nic moc styl,“ nesměle souhlasila druhá slečna a pohled ji sjel na moje nohy, přičemž se začervenala.

Musela jsem se pousmát. Pokud jde o sledování módních trendů, jsem více než pozadu. A neznám pohodlnější obuv, než sandále s ponožkama. Jasně, na pracovní schůzku bych v nich nešla, ale do kavárny kousek od domu, kam si člověk jde přečíst kus knihy? Proč ne?

Druhá slečna byla stále v rozpacích, netušíc, že jakožto mámu, která má chvilku sama pro sebe, mě kritika bot opravdu zasáhnout nedokáže.

Co mě ale nenechalo klidnou, je kam až byla ochotná první slečna s pomluvami zajít. Dámy neřešily opravdu nic jiného, než jak hrozná, ošklivá, blbá a špatná je jejich kolegyně. Nepadlo jediné pozitivní slovo o kavárně, kávě, dortíku, dalších kolegyních, sportu, životě… Prostě a dobře účel konverzace byl jasný - pořádně si ulevit na úkor někoho, kdo třeba ani netuší, že dělá nějaké chyby a nemůže je tím pádem napravit.

Kolegyně, ač jsem ji nikdy neviděla, mi bylo opravdu líto. Práce, kam chodí, je velkou součástí jejího života a snaží se tam pravděpodobně tvořit nějaké hodnoty. Možná by jen potřebovala trochu pomoci, a teď nemyslím se stylem oblékání, protože se jedná o záležitost malichernou, ale s pracovním procesem.

Románek lady Chatterleyové a hajného mezitím nabral rychlého spádu, a z mého těšení, že se budou postupně seznamovat, oťukávat a flirtovat nakonec nic nebylo. Posuďte sami:

„Ležela docela tiše, v jakémsi spánku, v jakémsi snu. Pak se zachvěla, když ucítila, jak jeho ruka jemně, ale přesto s jakousi podivně úpornou neobratností tápe po jejích šatech. Ale zároveň ji ta ruka uměla svléknout, kde chtěla. Stáhl tenkou hedvábnou slupičku pomalu a opatrně až dolů a přes nohy. Pak se se zachvěním nevýslovné rozkoše dotkl teplého hebkého těla a na okamžik se dotkl jejího pupku polibkem. A hned do ní musel vejít, vstoupit do pozemského míru jejího hebkého ztichlého těla. Byl to pro něj okamžik naprostého míru, vstoupit do ženina těla.

Ležela tiše, jakoby ve spánku, pořád jakoby ve spánku. Aktivita, orgasmus byl jeho, docela jeho; ona už nedokázala usilovat za sebe. Dokonce i těsné objetí jeho paží, i naléhavý pohyb jeho těla a vystříknutí jeho semene cítila jakoby v jakémsi spánku, ze kterého se nezačala probouzet, dokud neskončil a neležel mírně zadýchaně na jejích prsou.“

Napadlo mě, zda z pohledu dnešní doby už by se nejednalo o znásilnění, protože jsem za strany lady Chatterleyové nespozorovala jakýkoliv projev touhy, ani souhlasu s aktem. Místo přiblbého usmívání jako u předchozích kapitol jsem tedy zůstala spíše v rozpacích a přemýšlela jsem, jestli mám vůbec chuť v knize pokračovat. Rozhodla jsem se nakonec, že ano, ale zase jindy, a to spíše z důvodů rozšíření obzorů v rámci klasické literatury.

Zaplatila jsem za kávu a vydala se vyzvednout syna a muže na hřiště. Muž si povídal s jinou maminkou, která po něm zalíbeně házela očkem. On to zcela jistě přehlédl, ale my ženy na to máme speciální senzor. :) Když jsem dorazila k prolézačce a dala muži pusu na přivítanou, mamince trochu ztuhl úsměv. Než se synem odešli domů, nezapomněla se ještě několikrát přesvědčit, zda mám na nohou fakt ponožky v sandálech. Ano, i mámy beze stylu můžou mít fajn chlapa, pomyslela jsem si pobaveně.

Bylo pak příjemné vrátit se domů, do našeho malého světa, kde si občas připomínáme, že není potřeba mluvit o druhých nehezky. Kde souhlas obou stran je důležitý. A kde nám obnošené oblečení nevadí, protože víc než vypadat perfektně, nám záleží na společných vzpomínkách. Jestli je náš svět dokonalý? Samozřejmě ne, ale je náš a máme ho rádi přesně takový.

Zdroj: Milenec lady Chatterleyové, D. H. Lawrence, přeložil František Vrba, vydal DOBROVSKÝ s. r. o. v roce 2023