Podle mého názoru poplatek za položku na receptu nemůže poptávku po lécích
regulovat protože recept vystavuje lékař. Lékař tedy rozhoduje za pacienta o
tom zda zaplatí v lékárně za položku na receptu 30 Kč nebo ne. Lékaři je
v lepším případě jedno jestli pacient zaplatí či nezaplatí. V horším
případě má lékař s lékárníkem dohodu na dělbě zisků a pak pacient dostane
záplavu receptů i na léky které nepotřebuje. Lékař v každém případě není
motivován, aby pacient platil co nejméně.
Jak má postupovat pacient v případě, že nechce platit poplatek? A chce tím tedy celkovou poptávku zregulovat.
A) Může službu lékárny odmítnout a doufat, že na nemoc neumře nebo ho nemoc alespoň nebude bolet. Tudy cesta nevede.
B) Může lékaře požádat, aby mu sdělil ceny léku s receptem a bez receptu. Pak se může rozhodnout zda recept použije nebo ne. Stačí přeci jen znát název léku a dávkování a pacient si ho může koupit bez poplatku 30 Kč. Komplikace hrozí u léků povinně na předpis, kdy se tento postup použít nedá. Zkusil již někdo ze čtenářů tento postup u lékaře? S jakým úspěchem? Osobně si jen těžko umím představit jak se nemocný pacient (s horečkou, že ani nevnímá své okolí) dohaduje s lékařem o co nejlevnější postup jak se dostat k léku. Lékař samozřejmě nemůže znát ceny ve všech lékárnách v okolí a proto je nejspíše pacientovi ani nesdělí.
Pořád se zdůrazňuje, že si pacient acylpirin a podobné léky může koupit sám i bez receptu a tím tedy i laciněji. Legrace je, že lékař mi naposledy napsal recept na acylpirin někdy v roce 1990. Takže tato relativní výhoda poplatků, kvůli které se poplatky zaváděly, vlastně už dávno reálně neexistuje.
Je zřejmé, že poplatky nadměrnou poptávku po lécích neregulují. Léky jsou zboží s neelastickou poptávkou a pacient který umírá či ho nemoc bolí za ně dá jakoukoli cenu. (Vůbec neuvažuji problém nemocných plačících nemluvňat. Umíte si představit jak plačící nemluvně říká: "Maminko domluv se s panem doktorem, že nechceme, aby nám vystavoval recept, protože tím zregulujeme poptávku a pomůžeme tím našemu zdravotnictví!"? Já si to představit neumím.)
Lékárník v podstatě jen využívá, že pacient je momentálně kvůli nemoci v tísni a je ochoten za léky dát jakoukoli cenu. Zákonodárci tento postup zneužívání tísně pacientů potvrdili tím, že zavedli povinný poplatek 30 Kč za recept.
Nezpochybňuji problém, že pojišťovny vyplácí za léky miliardy navíc než je nutné. Je to tím, že volně prodejné léky jsou u nás předražené. Například acylpirin u nás stojí 15 Kč za 10 tablet, to je 1,50 Kč za tabletu. Cena v USA je v přepočtu 20 Kč za 100 tablet, to je 0,20 Kč za tabletu. Ibuprofen u nás stojí 40 Kč za 30 tablet, to je 1,33 Kč za tabletu. Cena v USA je v přepočtu 200 Kč za 500 tablet, to je 0,40 Kč za tabletu. Acylpirin tedy máme 7,5 krát dražší a Ibuprofen máme 3,33 krát dražší. Ó my se máme!
Pojišťovny by platily za léky méně pokud by se snížila jejich cena. (Jejich spotřeba by se příliš nezměnila protože jde o zboží s neelastickou poptávkou. Cena spotřebu příliš neovlivňuje.) Cena léků by se snížila pokud by se umožnila konkurence. Konkurence by se umožnila povolením prodeje volně dostupných léků v samoobsluhách a u benzínek podobně jako se prodávají i cigarety, jejichž kouření pravděpodobně škodí více než užívání acylpirinu. Proč to nejde prosadit?
